Podle studie, na níž se podílelo i americké vojenské letectvo, byla pilotům, kteří pravidelně létali v mimořádně velkých výškách, diagnostikována poranění ve všech částech mozku.

Neurologové z Texaské univerzity v San Antoniu to podle studie v odborném listu Neurology spojují s podtlakem v pilotní kabině.

Piloti, kteří létají ve výšce 21 kilometrů, sice dostávají vzduch k dýchání v dostatečné míře a pod přiměřeným tlakem. Na jejich těla však v kabině dlouhodobě působí asi stejný tlak, jaký panuje ve výšce devíti kilometrů.

Ve strojích vyvinutých před více než 65 lety totiž není – na rozdíl od běžných dopravních letadel – zajištěn v kabině stejný tlak jako u povrchu Země.

„Při nízkém tlaku krev doslova ,vře‘. Účinek je podobný jako v případě bublinek, které vidíte, když rychle otevřete láhev sodovky nebo šampaňského. Pokles tlaku způsobuje uvolnění kysličníku uhličitého, který byl dosud pod tlakem rozpuštěn v kapalině a nyní se v podobě bublinek dostává ven,“ popsal účinky změn tlaku doktor Adam Bender, neurolog v newyorském Lenox Hill Hospital.

Třikrát více poranění

Piloti tak čelí podobným problémům jako potápěči, kteří rychle vystoupají z velké hloubky na hladinu a jejichž těla se vyrovnávají s prudkou změnou tlaku, která ovlivňuje množství dusíku v krevním oběhu. Tělo musí při prudké změně tlaku buď odstranit přebytky tohoto plynu, nebo jej naopak načerpat.

Právě častý výskyt „potápěčské“ či dekompresní nemoci byl podnětem ke zkoumání 102 pilotů špionážních letadel ve věku 26 až 50 let, kteří byli srovnáváni s 91 lidmi, kteří o U-2 leda tak četli.

Co může způsobit prudký pokles tlaku
V krevním řečišti mozku i zbytku těla vznikají drobné plynové bubliny (embolie) z dusíku.
Bublinky mohou ucpat cévy, což omezí či zablokuje tok krve, takže v tkáních vzniká nedostatek kyslíku.
Pokud jsou bubliny příliš velké, mohou poranit drobnější i větší cévy.
Důsledkem jsou dekompresní (kesonová) onemocnění, jimiž mohou kromě potápěčů a pilotů ve velkých výškách trpět i horníci nebo horolezci.
Bubliny dusíku nemusí vznikat jen v mozku či páteři, ale třeba i v krevním řečišti kůže, kde způsobují svědění a vyrážky.

Ve srovnání s nimi měli piloti třikrát více mozkových příhod, které zasáhly čtyřikrát větší plochu než v případě ostatních lidí. Příhody navíc zasáhly lokality ve všech částech mozku, a nejen v bílé hmotě mozkových laloků, jako v případě sledovaných osob z kontrolní skupiny. Poškození vykázaly i mozky pilotů, kteří si nikdy nestěžovali na dekompresní nemoc.

„Riziko této nemoci vojenských letců se od roku 2006 ztrojnásobilo, pravděpodobně v důsledku častějšího a delšího nasazení,“ shrnul vedoucí studie Stephen McGuire.

Nemoc má podle něj různé dopady – od mírných, jako je zpomalení myšlenkových procesů, až po těžké, jako jsou zmatenost, problémy s řečí či trvalá ztráta paměti.

McGuire ale také prohlásil, že „zatím jsme nedokázali předvést jakýkoli permanentní klinický poznávací nebo paměťový účinek“ supervýškových letů. „Pokud poškození není příliš silné, mozek se vzpamatuje. Opravdu nevíme, jaké jsou tu dlouhodobé implikace,“ dodal.