Článek
Jak mateřská centra (MC) pomáhají matkám s malými dětmi?
Když matka potřebuje do zaměstnání a zároveň někam umístit své dítě, tak hodně MC nabízí péči o děti. Většinou je to flexibilní služba, která vyhovuje maminkám, protože se přizpůsobuje jejich potřebám. Není to jako v jeslích nebo ve školkách, že by bylo otevřeno od do. Hodně sice záleží na podmínkách center, ale spousta jich to takto dělá.
Takže je to odpověď na poptávku poslední doby?
Ano, nabízeli jsme to i dřív, ale spíše v rámci nějakých programů, kdy se maminky měly soustředit na něco jiného. A tak to vlastně vzniklo. Když to pro stát není priorita a je pozadu, tak se to začalo rozvíjet u nás.
Na kolik takové služby mohou vyjít?
To je různé, protože v Praze jsou částky vyšší než na venkově. Každopádně se MC snaží, aby to bylo únosné pro rodinu. Někde je to za 30, někde za 50 Kč na hodinu, jinde si zase taxují půlden. Není to ale výdělečná služba, jako je tomu u soukromých podniků.
O děti se starají profesionálové, anebo se u nich střídají matky?
Opět se to různí. Právě jsme dokončili jeden projekt, v němž jsme nabízeli rekvalifikační kurzy péče o děti akreditované ministerstvem školství, teď připravujeme jejich další cyklus. Většinou se MC snaží, aby tam měla někoho, kdo má náležité vzdělání. Ne vždy se zadaří, ale matky si ty osoby samy vybírají.
Je to čistě hlídací služba?
To ne, pro starší děti tam máme přesně to, co se dělá i ve školkách, aby byly samostatné, rozeznávaly základní věci jako barvy, pravou a levou, geometrické útvary, zkrátka se připravují na školu. Ty úplně malinké se snažíme připravovat na školku.
Váš věhlas v zahraničí nabízí rozhled – potýkají se i jinde s vlnami silných ročníků?
Ze svých zkušeností vím, že ve všech zemích takové vlny jsou. Často to souviselo s válkami, že po jejich skončení se začaly rodit děti, vznikaly silné ročníky, u nás to pak vyšlo na toho nešťastného Husáka. Vzpomínám si, že tehdy byly jakési pobídky, ale pochybuji, že by byly natolik inspirující k pořizování dětí. Je to i ta přirozená vlna poválečných dětí.
Jak se silné ročníky v zahraničí řeší?
V Německu to řeší institutem Tagesmutter a Tagesvater – třeba 15 rodičů se domluví, někde si najdou nějaký prostor a střídají se u nich nebo si najmou jednu dvě pečující osoby. A stravování řeší tak, že každý den jiná rodina navaří a jídlo tam donese. Takové podmínky by u nás neprošly.
Připomínkovali jsme zákon o dětských skupinách a tam se vracejí zase ty tvrdé podmínky, které kladou ministerstvo zdravotnictví, vnitro, oklešťuje se to, a jakmile se to dostane do Sněmovny, okleští se to ještě víc, protože u nás je ten trend, že nemá být nic jiného než školky.
Naproti tomu v Německu si něco flexibilně zařídí v době, kdy je to zapotřebí. Nezřizují velké školky, velké ústavy, ale když je potřeba, prostě vyřeší pro velkou skupinu rodičů problém speciálními normami. Když už není potřeba, tak to zase zruší.
A i ekonomicky je výhodnější zařídit malou skupinku, která prostě jednou zanikne, než vybudovat velkou školku, jak se dělo v těch 70. letech, kdy se to pak zase různě pronajímalo a prodávalo.
Takže Němci v nouzi podstupují „rizika“, že nechají více odpovědnosti na rodičích, aby sami posoudili hygienické podmínky nebo zda je hlídající osoba vhodná…
Matky přece nechtějí, aby jejich dítě vyrůstalo v nějakých špatných podmínkách. A jestli dítě chodí na nočník, nebo na dětský záchod? Doma snad také chodí na nočník. Jsou to drobnosti. Když je ta skupinka menší, tak i hrozba infekcí je menší než ve velké školce. Takže tady obecně nemusejí být tak tvrdá pravidla, jaká platí pro školky.
Mohou si u nás matky třeba zřídit občanské sdružení – jaké jsou možnosti?
Toto reflektovaly letní kluby. Jsou to občanská sdružení, zohledňovala veškerá hygienická a jiná obecná opatření a funguje to. Občanské sdružení tuto službu nabízet může. A je to na zodpovědnost rodiče, když tam někomu svěří své dítě.
Takže když se tři dospělé osoby dohodnou, neměl by s tím být velký problém?
Musí splňovat nějaké stanovy, které mají nějakou kostru, cíle a poslání. Pak je třeba nějaká struktura, zřídit orgány, určit kompetence a nějak se vyrovnat s financováním. Taková kostra jde úplně běžně sehnat na webu.
Jaké bylo vlastně původní zaměření center?
Základní poslání zůstává: Být spolu a něco spolu prožít, nezůstat ve společenské izolaci. Co z toho pak vznikne dál, záleží na konkrétních lidech, na potřebách konkrétního místa, třeba chtějí vzdělávat sebe, či své děti.