Ve své analýze vycházejí autoři mimo jiné i ze závěrů zahraničních sociologů.

„Nelze předpokládat, že zavedení školného, ať již s názvem školné, či zápisné, by jakkoli přispělo k odstranění existujících nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Naopak k již existujícím vzdělanostním nerovnostem založeným na rozdílných objemech kulturního kapitálu se přidá ještě ekonomická překážka,“ zní hlavní poselství autorů studie.

Poukazují zejména na to, že děti rodičů s vysokoškolským vzděláním, kteří mají zároveň zpravidla i vysoký společenský status, mnohem častěji usilují o studium na VŠ než potomci rodičů s nižším vzděláním a z nižší společenské třídy.

Co dělá škola špatně

Dětem vysokoškolsky vzdělaných rodičů totiž už při nástupu na základní školu například není cizí užívání rozvinutých vět a široké slovní zásoby. Ke studiu jsou doma motivovány, mají představu o vyšším vzdělávání a mají i jakýsi rozhled v literatuře, hudbě, umění apod. Kromě toho se prý školskému systému lépe přizpůsobují a dále rozvíjejí dovednosti a záliby, které škola vyžaduje.

„Takoví žáci pak snáze zdolávají cestu vzdělávacím systémem až po jeho nejvyšší stupně,“ píšou autoři výzkumu.

Podle nich rozdíly mezi dětmi vznikají už na základní škole paradoxně kvůli tomu, že se školy snaží k dětem přistupovat neutrálně. „Škola jakožto instituce k žákům a studujícím přistupuje jako k individuím a sociální diference nebere v potaz, resp. ignoruje náskok, který mají děti z rodin z vyšších vrstev,“ stojí ve studii.

Dobré školní výsledky podle ní připisuje škola dětem z vyšších vrstev pouze na vrub jejich inteligence a jejich individuálního úsilí. Obdobně ale přistupuje i k dětem z nižších vrstev a k jejich průměrným či podprůměrným výsledkům, aniž by brala v potaz prostředí, z něhož pocházejí.

„Škola sama sebe pojímá jako neutrální prostředí, kde mají všichni stejné podmínky a kde jsou výsledky jen záležitostí individuálních proměnných (inteligence, píle), a zároveň pomíjí sociální kontext, ze kterého studující pocházejí (kulturní kapitál rodiny),“ uvádí studie.

Děti z vyšších vrstev tak mají lepší výchozí pozici, zatímco neúspěch vesměs zakoušejí děti z nižších společenských tříd. Že se na vysokou školu dostane spíše potomek vysokoškolsky vzdělaných rodičů, pak dokazují autoři dalšími rozbory a statistikami.

Dělnických synků s titulem jen 4 % 

S takovými zjištěními koresponduje i nedávno zveřejněná zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

„Mladí lidé z nízko vzdělaných rodin dosahují ve 12 procentech stejného vzdělání jako rodiče, 84 procent z nich dosáhne střední úrovně vzdělání a pouze čtyři procenta mají vystudovány programy terciárního vzdělání,“ konstatuje zpráva OECD.

Sociologové UK s odkazem na výzkum českého sociologa Petra Kellera upomínají, že v posledních letech výrazně přibylo domácností s existenčními problémy. A právě pro ně má mít zápisné nejvýraznější odrazující efekt. „Zavedení školného jako dalšího nákladu by pravděpodobně vedlo k tomu, že ti, kteří se ocitají v této obtížně uchopitelné vrstvě, by na vysoké školy vůbec nenastupovali,“ uvádí studie s tím, že už nyní představuje studium významné náklady v podobě nákupu učebnic, ubytování a životních nákladů.

Ministr školství Petr Fiala na zápisném trvá a v lednu chce předložit novelu zavádějící poplatek Sněmovně k projednání. Norma zatím má ve Sněmovně podporu koalice, nicméně jaká politická reprezentace bude mít v lednu většinu, o tom lze spekulovat. Fiala zdůrazňuje podmínku, že poplatek, který zřejmě vyjde na pět až šest tisíc ročně, nesmí nikomu stát v cestě za vzděláním. V nedávném rozhovoru pro Právo připustil i možnost státem garantované půjčky na živobytí či vyloučení určité sociální skupiny z povinnosti hradit poplatek. Připomněl také, že již nyní systém pracuje s různými druhy pomoci od sociálního stipendia po příspěvky na ubytování a stravu apod.

Severská cesta

Autoři studie ale jako vzor nabízejí skandinávské státy, jejichž školská reforma byla součástí celonárodních změn. Ve Švédsku se v 80. a 90. letech podařilo snížit třídní ekonomické rozdíly zavedením progresivního zdanění a přerozdělovací politiky, v jejímž rámci chudší rodiny dosáhly na přídavky na děti, nejrůznější peněžní dávky a materiální pomoc rodinám nižších sociálních tříd.

„Cílem bylo vyrovnat ekonomické podmínky dětí z rozdílných sociálních prostředí,“ uvádí studie. Vedle toho prý byly zrušeny veškeré poplatky za střední a vysokoškolské vzdělání. Stát začal hradit i stravu ve školách, zdravotní péči pro žáky, učebnice a výukové materiály pro žáky základních a střední škol. Díky těmto opatřením se podle studie podařilo všem dětem zvýšit šance na vyšší vzdělání.

Nejvíce však vědci UK vyzdvihují finský systém. Klíčová pro Finy byla hospodářská krize v 90. letech, která byla impulzem pro zásadní změnu ve vzdělávacím procesu.

Za cíl si vytyčili, aby každé dítě mělo stejnou šanci na vzdělání bez ohledu na svůj rodinný původ, příjem rodiny, lokalitu, gender, etnický původ apod.

„Ke škole Finové přistupovali a přistupují nikoli jako k systému, jehož cílem je vychovat elitu a pak taky dát určité vzdělání všem ostatním, ale jako k instituci, která má přispívat k vytváření společenské rovnosti,“ píšou vědci.

Učitelé a školy zde mají dnes velkou samostatnost ve svých postupech a v tom, jak výuku pojmou. Až do konce povinné školní docházky neexistuje dělení na lepší a horší typy škol. Jediným povinným testem ve Finsku je maturita. U studentů je pak kladen velký důraz na sdílenou odpovědnost. Stejně jako ve Švédsku je systém provázán s dalšími sektory, jako je zdravotnictví, zaměstnanost a doprava.