Článek
„Odhalili jsme souvislost mezi zeměpisnou šířkou a velikostí očního důlku i objemem lebky,“ řekla vedoucí vědeckého týmu Eiluned Pearceová z oxfordského Institutu poznávací a evoluční antropologie.
Pearceová a její tým se opírají o studium 55 lebek z 19. století, které patřily dvanácti různým populacím světa od Skandinávie přes Severní Ameriku až po Mikronésii a Austrálii.
Největší mozkovny zjistili experti u lebek ze Skandinávie, nejmenší u někdejších obyvatel Mikronésie. Podobné to bylo i s očima. „S tím, jak klesá množství světla, mají lidé větší oční důlky, což naznačuje, že se zvětšily jejich bulvy,“ prohlašuje Pearceová.
Její tým přitom vyvrátil alternativní vysvětlení, podle nějž se oční důlky zvětšily proto, aby byl dostatek místa pro dodatečný tuk chránící oči před zimou.
Lidé jako sovy?
Britská zjištění, která zveřejnil časopis Biology Letters, naznačují, že lidé podléhají stejným přírodním tlakům jako zvířata a reagují na ně podobně. Větší oči a větší mozkovny mají totiž také sovy, které jsou nejaktivnější v době, kdy je světla nejméně.
Britové ale upozorňují, že větší mozek neznamená, že by Seveřané (nebo sovy) měli více inteligence. „Ve studii dokazujeme, že větší mozek neznamená, že by lidé žijící ve vyšších zeměpisných šířkách byli nutně chytřejší. Je to tak jen proto, že potřebují větší oči a mozky, aby viděli tam, kde žijí,“ soudí Pearceová.
Ji i její kolegy však zarazila rychlost adaptace – lidé žijí hodně na severu jen pár desítek tisíc let.