Díky poslaným údajům mohou astronomové modelovat na počítačích poměry v oblasti, kde se hmota vymršťovaná ze Sluneční soustavy tlačí do mezihvězdného prostoru. Podle Eugena Parkera z Chicagské univerzity vše nasvědčuje tomu, že okraj soustavy připomíná rozbouřenou bublinkovou koupel.

Siločáry magnetického pole nesené "větrem" nabitých částic uvolňovaných ze Slunce narážejí na mezihvězdné gravitační pole a jsou rozbíjeny a zase spojovány. Vznikají tak gravitační bubliny, které jsou i desítky miliónů kilometrů široké.

Jedna ze sond Voyager, které putují vesmírem od roku 1977.

Jedna ze sond Voyager, které putují vesmírem od roku 1977.

FOTO: fotobanka Profimedia

Podle vědců to nabízí další vysvětlení i pro porozumění chování kosmického záření - proudu částic o vysoké energii, které jsou vrhány směrem k Zemi z nahodilých výbuchů vzdálených supernov nebo z černých děr. Sluneční soustava se jeví díky bublinám jako více porézní vůči vnějšímu záření.

"Je to spíš jako membrána, která je propustná pro galaktické kosmické záření, takže předpokládáme, že galaktické kosmické paprsky při vstupu do sluneční soustavy pomalu projdou mořem magnetických bublin, dokud nenarazí na siločáry, které jsou přímo spojené se Sluncem, a rychle uniknou pryč," vysvětlil profesor Parker citovaný serverem BBC.

Vědci se dříve domnívali, že sluneční siločáry se spojitě vrací ke Slunci. Polem gravitačních bublin byli překvapeni.