Golfský proud má pomocníka

Podle rok staré studie amerických vědců nic nenasvědčuje tomu, že by se Golfský proud dlouhodobě měl zastavit, jak dříve naznačila některá dílčí pozorování. Nadějná zpráva týmu Laboratoře tryskového pohonu při NASA (JPL) je o to potěšitelnější, že ke stejným závěrům došla jiná skupina vědců, pracující zcela jinými metodami.

Golfský proud, díky kterému jsou teploty na severu a západě Evropy o čtyři až šest stupňů vyšší, než by odpovídalo zeměpisným výškám, je ve skutečnosti systémem tří hlavních a několika vedlejších povrchových proudů.

Vzniká v Mexickém zálivu, ve Floridském průlivu se otáčí na sever a sleduje pobřeží Spojených států. Někde na úrovni americkokanadských hranic se vydává severovýchodně napříč Atlantikem k Britským ostrovům. Jedna větev se ostře stáčí na jih, další se obrací zpátky k Islandu a jižnímu pobřeží Grónska, kde se ochladí a podél oceánského dna se vrací k rovníku, a třetí, už rovněž chladnoucí, pokračuje podél Skandinávie až do Severního ledového oceánu.

Proud, v porovnání s jinými poměrně silný a rychlý, tvoří část Severoatlantické oscilace, která je součástí globální termohalinní cirkulace a tzv. velkého dopravníkového pásu. Ten ve zdánlivě složité křivce vede oceánem teplou povrchovou vodu od východu na západ a chladnou pak podél dna opačným směrem.

Situaci, kdyby se Golfský proud zastavil, poněkud dramaticky vylíčil hollywoodský trhák Den poté (The Day After Tomorrow) z roku 2004. I když pracoval s velkou uměleckou nadsázkou, scénář není úplně nepravděpodobný. Nebýt Golfského proudu, mohly by lednové teploty na severu Norska být o 30 stupňů nižší.

Vědci z JPL měřili v letech 2002 až 2009 pomocí satelitů stav proudu. Nezjistili žádný prokazatelný trend jeho zeslabení, ale jen překvapivě výrazné krátkodobé odchylky. Teprve srovnání s daty zpátky až k roku 1993 lehce naznačilo, že proud možná nepatrně zesílil.

„Změny, které jsme zaznamenali, jsou pravděpodobně projevem přírodních cyklů,“ řekl Josh Willis z JPL. „Slabé zrychlení cirkulace totiž odpovídá přirozenému desetiletému cyklu ohřívání a ochlazování Atlantiku.“

První zprávy o možném zpomalení Golfského proudu se objevily v roce 2005. Přišel s tím britský tým Národního oceánografického střediska (NOC) na základě měření pomocí plovoucích bójí Argo. Napříč Atlantikem mezi Guinejí a Bahamskými ostrovy umístili 19 měřících aparatur, zaznamenávajících rychlost proudění, teplotu, salinitu a hustotu vody. Získaná měření, opět v kombinaci s historickými údaji, naznačovala, že množství vracející se chladné vody v „protipólu“ Golfského proudu mohlo během půl století klesnout o třetinu.

Loňské opakování výzkumu ale ukázalo, že oslabení bylo zřejmě pouze krátkodobé. Britové dospěli k závěru, že výkyvy síly proudu jsou sice výrazné, ale krátké: mění se podle sezóny nebo i v kratších intervalech. Srovnání dat opět potvrdilo, že přinejmenším od roku 2004 nejde vystopovat nějaký trend.

„Čtyři a půl roku trvající měření ukázalo, že variabilita proudu je obrovská,“ shrnul Harry Bryden z NOC. Množství vody, které proud unáší, se mění od čtyř do 35 miliónů tun za vteřinu.

Plovoucí bóje Brydenova týmu, rozmístěné napříč Atlantikem, jsou schopny odhalit dlouhodobý trend, jestliže změna dosáhne hodnoty 20 procent. Zatím se taková tendence neukázala. Britové ale připouštějí, že systém Argo, stejně jako americké výškoměry na družicích, registrují pouze povrchovou vrstvu oceánu, takže hodnoty pro cirkulaci, tedy spodní chladný tok, který je „motorem“ Golfského proudu, je třeba pouze dopočítávat.

Součástí oceánského dopravníkového pásu, která by v důsledku globálních změn mohla ovlivnit atlantickou cirkulaci, je i poměrně slabý proud v Indickém oceánu. Teče od rovníku podél východoafrického pobřeží k nejjižnějšímu mysu černého kontinentu, ke Střelkovému mysu. Protože Portugalci, kteří ho objevili pro Evropu, mu dali jméno Cabo Agulhas, jmenuje se i tamní teplý proud Agulhas.

Většina vody, kterou proud Agulhas nese, se pod Afrikou stočí na východ a vrací se do Indického oceánu. Část ale pronikne jižněji, kde se stočí do obřích, až 300kilometrových vírů, sahajících od hladiny až ke dnu moře. Ty se už do Indického oceánu nevracejí, ale přelijí se do Atlantiku.

Množství vody, která takto unikne, je jen těžko odhadnutelné a mění se rok od roku. Studie v květnovém vydání časopisu Nature ale předpovídá, že v důsledku měnícího se vzdušného proudění, které se u jižního cípu Afriky posouvá k jihu, by úniky proudu Agulhas měly narůstat.

„Naše úvahy vycházejí z počítačových modelů, měřit úniky je krajně obtížné, protože k nim dochází v širokém pásmu a kvůli jejich vířivé podstatě,“ upozornila Lisa Bealová z Rosenova ústavu atmosféry a oceánů v Miami na Floridě. Modely ale jasně ukazují, že slaná a teplá voda z proudu Agulhas posiluje tu část velkého dopravníkového pásu, která napájí i Golfský proud.

To samozřejmě komplexní zpráva Mezivládního klimatického panelu IPCC z roku 2007 nemohla zahrnout, takže na základě tou dobou dostupných informací dospěla k závěru, že „většina modelů ukazuje, že rostoucí koncentrace skleníkových plynů způsobí oslabení Atlantické oscilace, což povede k oslabení oteplovacího efektu v Evropě“.

Bealová tedy se závěry IPCC mohla polemizovat. „Nedojde k oslabení Atlantické oscilace, jež by částečně vyvážila vliv globálních změn v Evropě a Severní Americe. Naopak díky rostoucím únikům proudu Agulhas by měl být tepelný transfer nesený Atlantickou oscilací stabilizován,“ napsala.

Máme tedy naději, že doba ledová hned tak nepřijde. Zdá se, že Země sama dokáže – alespoň v něčem – kompenzovat naše krátkozraké hospodaření s životním prostředím.