Žraloci jsou v posledních letech v centru pozornosti jak ochránců přírody, tak i vědců. Nejsou to krvelačné bestie, jen dokonalí lovci. Potravu také nehledají nazdařbůh při toulkách oceánem. Američtí vědci nedávno zjistili, že jsou schopni cílené navigace na dlouhé vzdálenosti.

O navigačních technikách, které žraloci používají, zatím panují jen dohady či víceméně podložené hypotézy. Fakta ale dokazují, že vědí, kam plavou.

V březnovém vydání odborného časopisu Animal Ecology (mimochodem, ekologie není citlivý přístup k životnímu prostředí, ale věda zkoumající vztahy mezi organismy navzájem a mezi organismy a prostředím) publikovali oceánologové výsledky studie o orientačních schopnostech několika druhů žraloků. Aby mohli tyto paryby sledovat, upevnili jim na ploutve akustické vysílačky. Podmořskými senzory pak zvuky sledovali a sestavili „mapu“ žraločích cest.

Padesát kilometrů přímou cestou

Vědci vyšli z dřívějších poznatků o žralocích v oblasti Havaje. Souostroví je sopečného původu, takže mezi relativními mělčinami u pobřeží jednotlivých ostrovů zejí hluboká údolí, tak jako v horách. Tygří žraloci (Galeocerdo cuvier) se mezi mělčinami, kde lovili menší ryby, pohybovali po přímkách napříč údolím. Trasy měřily až 50 kilometrů.

„Náš výzkum ukázal, že tygří žraloci a další druh, liškoun obecný (Alopias vulpinus), často neplavou náhodně, ale míří ke zvolené lokalitě,“ uvedl Yannis Papastamatiou z Floridského přírodovědeckého muzea v Gainsville. „Jinak řečeno, vědí, kam plavou.“

To, co umějí tygři a liškouni, však už nedokáže žralok černoploutvý (Carcharhinus melanopterus), rovněž poměrně hojný pacifický druh. Zatímco žralok tygří byl v jednom případě sledován na trase dlouhé 3000 kilometrů a stejně jako liškoun se dokonale orientuje v území o délce mnoha desítek kilometrů, žralok černoploutvý se drží většinou jen na „svém“ korálovém útesu.

Učení jim jde

Papastamatiou se domnívá, že žraločí dálkoví cestovatelé mají schopnost ukládat si do paměti mapu poměrně rozlehlé oblasti. Tato domněnka je založena na zjištění, že mladí liškouni své trasy prodlužují postupně, jak dospívají a stárnou. Zdá se, že se tedy učí zvládat stále delší trasy. Jak ale své mapy „čtou“, zůstává dosud tajemstvím.

„Musí mít opravdu dobrý navigační systém, protože překonávají velké vzdálenosti,“ řekl Papastamatiou. „Pozoruhodné je i to, že většinu těchto dálkových cest podnikají v noci, kdy kolem není prakticky nic, podle čeho by se mohli orientovat.“

Je proto pravděpodobné, že to dokážou díky zemskému magnetismu. To už bylo dříve prokázáno u jiných tuláků moří, tuňáků žlutoploutvých (Thunnus albacares). Ti mají totiž v rovnovážném ústrojí v lebce krystalky nerostu magnetitu a díky jejich reakci na zemské magnetické pole „vědí“, kde jsou a kam mají plavat.

Žraloci jsou vůči magnetismu citliví, ale výzkum zatím přítomnost podobného vybavení u nich nepotvrdil. Podle studie existuje rovněž možnost, že žraločí mapy by mohly být postaveny na mořských proudech, teplotě vody, salinitě či dalších chemických vlastnostech jejich domovského živlu.

Korálové rybky se řídí sluchem

Korálové rybky se na příliš dlouhé cesty nevydávají. Jediná dálková plavba, kterou v životě podniknou, se odehraje, sotva se narodí. Z korálových mělčin, kde se vylíhly z jiker, je odliv a mořské proudy odnesou na volné moře. Tam v relativním bezpečí – jsou příliš malé, aby o ně velcí predátoři jevili zájem – dorostou téměř do dospělosti. Pak se vrátí na útes, u mnoha druhů na ten „rodný“. Ani tady vědci přesně nevědí, jak se orientují, výzkumy ale prokázaly, že domů trefí až 60 procent korálových ryb.

Před třemi lety biologové z univerzity v Edinburghu zkoumali strategii závěrečné fáze hledání domova sapínovitých (čeleď Pomacentridae) a parmovcovitých (čeleď Apogonidae) ryb z korálových útesů u západního pobřeží Austrálie. Ukázalo se, že rybky dávají přednost „rušnějším“ úsekům útesů.

Sapíni mají raději výšky

Velmi mladé ryby si vybírají místa, odkud se ozývají zvuky o vysoké frekvenci. Jsou obydlené zejména členovci a dalšími bezobratlými živočichy a je tam dostatek skulinek, jeskyněk a prohlubní, kde se mladé rybky mohou ukrýt a čekat, až kolem popluje vhodná kořist. Teprve postupně se vydávají dál – k úsekům, odkud se ozývají hlubší zvuky. Tam si mezi velkými (ovšem jen relativně, korálové druhy dorůstají zřídka přes dvacet centimetrů) rybami hledají své definitivní teritorium.

Svoje pozorování života na skutečném útesu si vědci ověřili experimentem. Podmořskými mikrofony natočili zvuky charakteristické pro různé úseky a pak je vysílali v akváriu s umělými korály, kam pouštěli hejna ryb různých druhů.

„Korálové útesy jsou hlučným místem, kde se přes praskání a křupání schránek korýšů ozývá cvakání, bublání a drkotání rybek, to vše na pozadí šumu větru, deště, příboje a vlnobití,“ popsal zvuky korálového útesu Stephen Simpson. Vědci pak zkoumali v umělém prostředí jen dvě nejvýznamnější skupiny ryb – sapíny a parmovce. Sapíni jednoznačně preferovali místa, odkud se ozývaly vyšší zvuky korýšů, zatímco parmovci nebyli tolik vybíraví a rozptýlili se jak v „korýším“ prostředí, tak v místech nižších „rybích“ tónů.

Kdo neslyší, bude o hladu

Nezamýšleným, ale vítaným výsledkem výzkumu bylo rovněž zjištění, jak velký vliv má na korálová společenství „umělý“ podmořský hluk způsobený lodním provozem, podmořskou těžbou a dalšími lidskými činnostmi.

„Ukázalo se, že sluch je pro přežití ryb velmi důležitým smyslem,“ upozornil Simpson. Ryby podle zvuků rozeznají, kde se vyskytuje vhodná potrava a je-li zvuková charakteristika místa narušena lidmi. Jejich orientace bude nepřesná a může znamenat snížení schopnosti uživit se – a tedy přežít. „Korálové ryby jsou tak vystaveny mnoha nebezpečím – vedle oteplování, nadměrného rybolovu, znečištění vod a ničení přirozeného prostředí je tu další – hluk,“ varoval.