Polární vědci vrtají už několik týdnů bez přestávky. „Je to jako práce na cizí planetě, kam noha nevkročila,“ řekl BBC Valerij Lukin z Institutu pro výzkum Arktidy a Antarktidy ze Sankt Petěrburku. „Nevíme, co nás tam dole čeká,“ dodal Lukin.

Sladkovodní jezero Vostok leží čtyři kilometry pod antarktickým ledovcem a od zbytku světa je izolováno milióny let. Je jedním ze sedmdesáti jezer, které se pod ledovcem nacházejí, je 250 kilometrů dlouhé a 60 kilometrů široké, v nejhlubším místě má 800 metrů. Vědci se domnívají, že ledová čepice uzavřela vody jezera tak hermeticky, že se nedostalo nic ani do něj, ani z něj zhruba 15 miliónů let.

V těchto vodách by se tak mohly nacházet formy života, jaké ještě nikdy nikdo neviděl. Podle některých expertů by však narušení vzácného ekosystému jezera mohlo také způsobit nevratné škody.

Jezero v extrémních podmínkách

Právě na polární stanici Vostok byla v roce 1983 naměřena nejnižší teplota vůbec, a to minus 89 stupňů. Voda v takových podmínkách zpravidla setrvává pouze v jediném skupenství – jako led. Až v 70. letech 20. století přišli vědci díky výzkumu pomocí radaru ke zjištění, že hluboko pod ledem se nachází voda v tekutém stavu.

Potvrdilo se to však až v roce 1996, kdy oblast prozkoumal satelit a zaznamenal břehy jezera. Podle glaciologů v tomto případě vznikla podivuhodná situace, kdy ledová vrstva posloužila do jisté míry jako izolační pokrývka, která umožnila teplu vycházejícímu ze zemského jádra, aby stále ohřívalo ledovou krustu zespodu a zabránilo jí zmrznout.

Bedna se vzorky ledu ze stanice Vostok

Bedna se vzorky ledu ze stanice Vostok

FOTO: fotobanka Profimedia

Nadšení vědci se téměř ihned pustili do vrtání, aby záhadné vody mohli prozkoumat, a do roku 1998 se dostali do hloubky 3600 metrů. Poté, nějakých 130 metrů od cíle, byl celý projekt zastaven.

„Museli jsme přestat, protože hrozila možná kontaminace jezera,“ vysvětlil BBC Alexej Ekaikin ze stanice Vostok. Podle něj se k projektu vrátili až v roce 2004, protože tehdy už měli ekologicky bezpečné vybavení. Povolení od rady pro Antarktickou smlouvu však dostali až loni v listopadu.

Jak Ekaikin uvedl, strategie, jak získat vodu z jezera, se mezitím změnila. Tým už nebude vrtat až přímo do jezera, nýbrž na konec vrtáku bude umístěn senzor, který v blízkosti vody způsobí zastavení celého vrtacího systému, aby nedošlo ke kontaminaci. Poté bude voda v podtlaku nasáta. Následně se nechá otvor po vrtáku opět zamrznout, aby se k němu tým vrátil zase za rok a prozkoumal případné změny v okolí.

Vrtání jde pomalu

Vrtání do takové hloubky podle vědců provází řada problémů. Dostat se zhruba do tří kilometrů lze podle nich relativně bez potíží, s přibývajícími metry to však jde stále hůře. Struktura ledu v hloubce 3600 metrů je už velmi proměnlivá, někdy i tvořená monobloky tvrdými jako sklo, které jsou pro vrták těžko překonatelné. V minulých týdnech proto tým vrtal rychlostí asi 1,6 metru za den a stále zbývá asi 50 metrů. Počasí je stále při teplotách kolem minus 30 stupňů poměrně příznivé, to se má však během několika dnů změnit.

Vědcům se během vrtání už podařilo objevit jednu bakterii a doufají, že ve vodě jich bude mnohem více. Kromě toho by také složení ledu mohlo poodhalit tajemství struktury ledovců na jednom z měsíců Jupitera. Astronomové zjistili, že povrch Europy pokrývá silná vrstva ledu, pod níž se zřejmě nachází oceán.