Přátelé leopard (pro přesnost – v Africe žije levhart, leopard je jihoamerická šelma) a Etiop se vypravili z pouště do buše, a protože měli zlatožlutou barvu pouštního písku, nemohli nic v zeleném buši, plném stínů, ulovit. Etiop se nabarvil na černo a protože mu barva zbyla, „vyzdobil“ také leoparda.

To je ovšem jen krásná pohádka pro děti, skutečnost je jiná. Mezi 37 druhy velkých koček, kam leopard patří, existuje až neuvěřitelná škála skvrn a pruhů. Na kloub se téhle záhadě rozhodli přijít zoologové z Bristolské univerzity. Svá zjištění popsali v loňském říjnovém vydání revue Proceedings of the Royal Society B.

Výzkum podle webu

Nešlo o první výzkum, potvrzující výhodnost skvrnitého či pruhovaného mimikri pro život v hustém porostu, v poušti či zasněžených horách. Tentokrát se ale vědci zaměřili na analýzu tvarů a celkové složitosti kresby. Ukázalo se, že tyto dva faktory jsou rozhodující.

Tým studoval snímky zvířat, dostupné na internetu. Kresbu pak klasifikoval pomocí matematických vzorců. Charakter skvrn a pruhů kočkovitých šelem závisí na prostředí, v jakém žijí. Čím temnější je jejich typické životní prostředí, tím je také kresba složitější a nepravidelnější.

„U některých druhů kočkovitých šelem je kresba obzvlášť složitá a nepravidelná,“ řekl William Allen, vedoucí studie. „Vzor je závislý na habitatu druhu a na tom, jak jej zvíře využívá – jestli se pohybuje převážně v noci, jestli žije v korunách stromů nebo spíše na zemi. Podle toho vykazuje kresba spíše nepravidelnost nebo zase složitost.“ Některé druhy jako například puma dokonce kresbu během života mění.

Kipling měl pravdu

„Leopardí skvrny nevznikly tiskem pomocí Etiopových prstů, ale jinak měl Kipling pravdu – vznikly v důsledku potřeby skrytého života v pralese,“ připomenul Allen slavnou knížku povídek.

Vlastní začátek vývoje kresby velkých koček vědci nezkoumali, zabývali se jen výsledným stavem. Skvrny a pruhy převedli na matematické vzorce a určili jejich závislost na životním prostředí a způsobu života jednotlivých druhů. A závěry si potvrdili obráceným postupem – z kresby podle vzorců dokázali zpětně odvodit, jak se zvíře chová.

„Prokázali jsme, že užitečnost kresby pro přežití druhu je možné převést do podoby matematického vzorce. Získali jsme tak věrohodné zdůvodnění, proč například leopard musí mít takové skvrny, jaké má,“ vysvětlil Allen. „Jestliže budete sledovat zbarvení kočkovitých šelem během evoluce, ukáže se, že kresba se mění a dokonce objevuje a mizí velmi často. Zdá se, že za velmi variabilním vzhledem kočkovitých šelem musí stát složitý genetický mechanismus.“

Ani sex, ani stádo

Zoologové většinou soudí, že podobně jako se u jiných druhů zvířat vyvinul tzv. pohlavní dimorfismus (rozdílný vzhled každého pohlaví), i za kresbou kočkovitých šelem by měl být rozmnožovací pud. To ale Allen v případě velkých koček zpochybňuje, protože „kdyby tu byl sexuální motiv, musela by se kresba samců lišit od kresby samic, a tak tomu není“.

Bristolský tým vylučuje i druhou teorii, podle níž kresba na těle slouží jako sociální signál.

„Typ zbarvení ani kresby u koček nezávisí na tom, jak společensky příslušníci toho kterého druhu žijí. Třeba typicky smečkové zvíře jako je lev nemá po těle žádné zvláštní značky, které by napomáhaly udržení skupiny,“ dodal Allen.

Podle studie variabilita kresby jednotlivých druhů kočkovitých šelem vyplývá v první řadě z prostředí, kde druh žije, a ze způsobu života.