Článek
Podle archeologických nálezů jsou psi průvodcem člověka překvapivě krátce – desítky tisíc let. Zcela nesporný důkaz pochází z dnešního Izraele, je však starý pouhých 12 tisíc let: jde o společný hrob muže a psa (Canis lupus familiaris).
Velmi pravděpodobně však lidé domestikovali psy před 30 tisíci lety, když předtím jako lovci-sběrači prožili možná až 70 tisíc let spolu s ochočenými vlky. Z těch ostatně psi pocházejí – linie se oddělily podle analýz mitochondriální DNA někdy před oněmi sto tisíci lety.
Kočky přišly z orientu
Téměř jako šok proto svého času zapůsobilo zjištění, že kočky byly dometiskovány přinejmenším už ve stejnou dobu a že předek kočky domácí (Felis silvestris catus) se od ostatních linií divokých kočkovitých šelem oddělil ještě dříve než předek psa od vlka.
Paleozoologové z několika zemí v roce 2007 v magazínu Science rovněž podle mitochondriální DNA prokázali, že k oddělení došlo před 130 tisíci lety.
Současná kočka domácí kupodivu není potomkem divokých koček z Evropy, ale z oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Všechny ty desítky forem a typů současných koček mají předky v pěti „matkách“, pocházejících z úrodného půlměsíce – z oblasti dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu a Izraele.
Nejstarší archeologické nálezy domestikovaných koček pocházejí z Kypru a jsou staré 9500 let. Je však více než pravděpodobné, že kočky provázely ve „volném svazku“ lidské tlupy mnohem dříve. Počátek tohoto svazku je pro nás lidi poněkud nelichotivý – lidská sídliště byla magnetem pro hlodavce, parazitující na našich odpadcích a zásobách, a přítomnost myší přilákala i kočky, jejich predátory. To byl podle studie hlavní důvod, proč člověk tuto šelmičku toleroval a začal jí „podstrojovat“.
Neodolatelný dětský pláč
„Všechny kočkovité šelmy jsou úspěšnými predátory, pověstnými svou divokostí, vražedností a nebezpečností vůči všem živočichům včetně lidí,“ poznamenal jeden z autorů studie Američan Stephen O’Brien. „Naštěstí kočka domácí zvolila trochu jinou strategii – vůči myším zůstala kočkovitou šelmou se vším všudy, ale vůči lidem udělala výjimku.“
Kočky nás lidi „dostaly“ ještě z jednoho důvodu. Dokázaly námi úspěšně manipulovat zvláštním typem předení. Podle výzkumu vědců z britské univerzity v Sussexu kočky dokážou do tohoto charakteristického zvukového projevu přimíchat frekvenci, jíž lidé těžko odolávají: jakýsi „pláč“ hladového dítěte.
„Můj kocour Pepo mě dokáže intenzívním, neoslyšitelným předením ráno spolehlivě vzbudit. Když jsem se o tom bavila s přáteli, kteří rovněž chovají kočky, potvrdili mi stejnou zkušenost,“ prozradila svou motivaci ke studii Karen McCombová v časopise Current Biology.
Obyčejné mňoukání dokáže milovníka koček spíše rozčílit a kočka si vyslouží nejspíš vykázání z ložnice, ale „žádostivé“ předení má zaručený výsledek: panička vstane a naplní mazlíčkovi misku žrádlem.
Předení ve dvou tóninách
McCombová proto s pomocí přátel získala nahrávky obou typů předení a ty pak použila při výzkumu. Dobrovolníci měli pomocí škály oznámkovat stupeň naléhavosti a libosti jednotlivých zvuků.
„Když jsme nahrávky pouštěli pokusným osobám, i ti, kdo s kočkami neměli žádné zkušenosti, vždycky označili žádostivé předení za naléhavější a méně příjemné,“ napsala.
Předení vzniká v hrtanu v hlasivkách a jeho frekvence je obecně závislá na tvaru a dalších vlastnostech kožních řas, kolem nichž proudí vzduch. Kočky jsou však schopny vydávaný tón ovlivnit hlasivkovými svaly. K žádostivému předení používají spodní díl hlasivkových řas, které při vypouštění proudu vzduchu vytvarují tak, aby dosáhly přesné frekvence vibrací.
Ta je podobná zvukové charakteristice dětského pláče, kterému člověk podvědomě nedokáže odolat. Kombinací těchto postupů – přirozeného a žádostivého předení – tak kočky „vmísí“ onen neodolatelný tón do běžného hlasového projevu. Podle McCombové se díky soužití s lidmi kočky naučily tento hlasový projev zintenzívnit, aby dosáhly svého – místo náročného lovu potravy přimět člověka, aby jim ji obstaral.
Tajemství elegantního pití
Každý, kdo choval kočku i psa, jistě zaregistroval rozdíl v tom, jak oba druhy pijí. Oba k tomu používají jazyk, ale zatímco pes chlemtá hlučně a robustně, kočka je při hašení žízně elegantnější a také efektivnější. Klíč k tomuto rozdílu popsali v říjnovém vydání magazínu Science vědci z věhlasného Massachusetts Institute of Technology (MIT) v USA.
Díky kameře s vysokou frekvencí snímání našli překvapivý rozdíl v technice pití obou druhů. Klíč podle snímků spočívá v tom, že kočka při pití neporuší povrchovou strukturu vody.
„Je to otázka rozdílného biomechanického přístupu,“ vysvětlil Romann Stocker z MIT.
Většina živočichů včetně člověka k příjmu vody využívá sání. Pes, má-li pít z misky nebo jiné vodní plochy, si prohnutím jazyka – zvednutím špičky a okrajů – vytvoří jakousi naběračku. Vodu nabere a zvedne do tlamy. To je provázeno rozbitím hladiny vody a tedy šploucháním a cákáním. Kočka k pití přistupuje jinak.
Nemilují vodu
Jazyk neprohne tak, aby jím vodu nabrala a zvedla, ale vodu líže jazykem otočeným dozadu, nerozbije tedy její hladinu. Voda (nebo mléko či jiná kapalina) přilne k jazyku a jak jím kočka rychle pohybuje vpřed a vzhůru, v důsledku povrchového napětí vytvoří malý vodní sloupec. Ten se za pohybujícím se jazykem zvětšuje a zvedá. Ještě než by se vlivem gravitace přetrhl, kočka tlamku zavře a vodu spolkne.
Celé kouzlo elegantního kočičího pití tedy spočívá v přesném načasování okamžiku zatažení jazyka a zavření tlamky. Důvod, proč kočka pije jinak než například pes, podle vědců vyplývá z odporu kočkovitých šelem k vodě – kromě tygrů žádná kočka vodu nemiluje a koupeli i pouhému smočení se vyhýbá. A právě hlava a partie kolem tlamky jsou na styk s vodou nejcitlivější.