Hlavní obsah

Netopýři a můry: zbraně a protizbraně

Právo, Alexandr Petrželka

Je to jako všude v přírodě: jedni se snaží ulovit, druzí uniknout. Netopýři, hmyzožraví létající savci, a můry, jen několik dní žijící „tučný“ hmyz, během koevoluce nejméně dvakrát přezbrojili.

Foto: Profimedia.cz

U netopýrů se vyvinuly různé lovecké postupy, ale můry nezůstaly pozadu.

Článek

Netopýři, jak známo, loví večer a hlavně v noci, kdy není vidět. Vyvinula se proto u nich schopnost echolokace – vydávají ultrazvuky a podle jejich odrazu se orientují při hledání kořisti. Většinou to funguje tak, že při hledání je četnost vydávaných zvuků řídká, ale jakmile citlivé netopýří ucho zachytí odezvu, vydává zvíře signály častěji a ve stále kratších intervalech, aby mělo co nejpřesnější koordináty o cíli útoku.

Můry, nutričně nejatraktivnější potrava netopýrů, se zase naučily lovcovo pískání slyšet. Většina druhů začne v takové situaci za letu „zmateně“ kličkovat, jiné vysílají vlastní „matoucí“ ultrazvukové signály a některé volí „pštrosí“ taktiku: složí křídla a padnou k zemi.

Oba, lovec i oběť, to mají těžké. Netopýr potřebuje ulovit každou noc spoustu můr, aby se nasytil, zatímco můra musí během svého krátkého života především najít partnera k rozmnožování, protože to je v životě to hlavní. Moudrá příroda dala oběma šanci přelstít toho druhého.

Na nový trik nová obrana

„Predátor se snaží ulovit oběť, což potenciální oběť nutí k vyvinutí dokonalejší obranné strategie. To v průběhu evoluce vede u obou k postupným změnám,“ napsala v magazínu Current Biology bioložka Hannah ter Hofstedeová z univerzity v Bristolu na úvod své zprávy o pravých netopýrech, příslušnících rodu Barbastella.

Někteří netopýři jsou schopni vydávat zvuky na frekvencích, které jsou pod nebo nad fekvenčním rozsahem vnímaným můrami. Ultrazvuk na vyšší frekvenci má dosah na větší vzdálenost, je tedy pro netopýra výhodný ve fázi, kdy potravu hledá. Nižší frekvence takový rádius nemají, ale jsou méně zkreslovány rušivými vlivy v atmosféře, tedy i jejich odraz je přesnější.

„Není zřejmé, jestli toto frekvenční rozdělění netopýřích zvuků je důsledkem snahy překonat obranné mechanismy můr, nebo vzniklo jako reakce na specifické rysy konkrétních lovných revírů a momentálních situací,“ přiznává Hofstedeová. Vydávané zvuky jsou poměrně silné, protože netopýr potřebuje získat co nejvíce informací.

Klasický příklad koevoluce

Jak po dlouhém nahrávání a zkoumání netopýřích hlasů zjistila, praví netopýři užívají odlišnou taktiku. Regulují hlasitost vydávaných zvuků, a to tak, že ty závěrečné, rychle jdoucí za sebou, jsou při finální fázi lovu co do intenzity nejslabší. V potravním spektru těchto zvířat také převažovaly ony vyhledávané můry v podstatně větší míře než u netopýrů vydávajících zvyky co nejhlasitější,

„Podle naší interpretace je to klasická ukázka koevoluce, reakce jednoho druhu na strategii druhého,“ napsala bioložka.

Stejné číslo Current Biology přineslo i pohled z druhé strany – jak vylepšují své obranné postupy můry. John Ratcliffe z univezity Jižního Dánska připevnil můrám na sluchové orgány senzory a pouštěl jim nahrané netopýří hlasy. Zjistil, že hmyz dokázal jednat ekonomicky, jako by porovnával náklady a zisky, šance a rizika.

Můry reagovaly jinak na tóny o vysoké frekvenci, které netopýři vydávají při všeobecném pátrání po kořisti, a jinak na krátké rychlé pískání, znamenající blížícího se predátora.

Ještě pozoruhodnější se ale ukázala schopnost můr zařídit se podle toho, jestli se zvuky často opakují nebo jsou ojedinělé. Na ojedinělý zvuk pátrajícího lovce můry vždy odpověděly obranným chováním, ale na konstantní signály přítomnosti útočícího netopýra nakonec nereagovaly.

Risk je zisk

„Když máte pouhých pět dní na to, abyste našli partnera nebo lépe několik partnerů k rozmnožování, tedy k zachování rodu, budete ochotni víc riskovat. Neustále se v takové situaci ukrývat před nebezpečím by mohlo vést k tomu, že své životní poslání nesplníte,“ vysvětlil nadsázkou Ratcliffe chování můr.

Řečeno střízlivějšími slovy, můra v realativně bezpečném prostředí může vynaložit energii a obětovat čas na únik před netopýrem. Živočich, který je v neustálém stresu z predátora, by musel svůj život strávit jen útěkem. Hnán rozmnožovacím pudem nemá jinou volbu než bez ohledu na riziko zkusit být rychlejší.

„Naše zkoumané můry ukázaly schopnost zvažovat své šance a volit jednání podle toho, nakolik bylo nebezpečí sežrání intenzivní,“ shrnul Ratcliffe. „S minimem informací se ukázaly být možná lepšími hráči než hráči v kasinu,“ neodpustil si na závěr další nadsázku.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám