Hlavní obsah

Klicperová, Taylor, Kovaříková: Tři ženy v Africe uspořádaly společnou výstavu

– Praha
Právo, ťas

Výstava fotografií s názvem Tři ženy v Africe, která začíná dnes v nových románsko-gotických prostorech Staroměstské radnice v Praze, prezentuje díla tří autorek, jejichž tvorba se výrazně zaměřuje na africký kontinent. Spojujícím prvkem je ženský pohled na africká témata a vášeň pro práci v Africe. Všechny tři fotografky - Lenka Klicperová, Jarmila Kovaříková a Líba Taylor - navíc právě za africké fotografie získaly ocenění na prestižní soutěži Czech Press Photo.

Článek

Jen málo žen-fotografek se vydává do leckdy nebezpečných oblastí subsaharské Afriky. Práce je zde spojena nejen s riziky bezpečnostními a zdravotními, ale je také velmi komplikovaná. Málokdo se tak nerad fotí jako Afričané. A někdy to umějí dát velmi důrazně najevo.

O to cennější jsou ale snímky, které trojice autorek prezentuje. Navíc všechny fotografky přinášejí nejen fotografie, ale i sociální a kulturní témata. Každá fotka v sobě nese příběh. Jsou to výpovědi nejen o válkách, hladomorech či bídě, ale i o kráse Afriky, její kultuře a kouzlu, kterému lze těžko odolávat.

Výtěžek ze vstupného a prodeje fotografií poputuje na konto Nadace Terezy Maxové dětem. K dispozici bude v limitovaném počtu i exkluzivní fotokniha, ručně vázaná a tištěná speciální technologií. Výtěžek z prodeje fotoknihy bude opět určen pro Nadaci Terezy Maxové.

Co muž, to kalašnikov

„Surmové patří mezi poslední izolovaná etnika Afriky, jsou proslulí svou divokostí a nevyzpytatelností. Každý muž nosí zbraň, nejčastěji kalašnikov, a ženy si do rtů vkládají dřevěné nebo hliněné talířky,“ říká Lenka Klicperová.

„Fotila jsem ale nejen Surmy, ale i další etnika obývající dolní tok řeky Omo v jižní Etiopii. Ačkoli mě jejich fotografování stálo mnoho fyzického i emočního úsilí, patří mezi mé nejsilnější zážitky na fotografických cestách, jež vedou nejčastěji právě do Afriky. Zachytila jsem národ, jehož způsob života už za pár let bude minulostí. Surmy, stejně jako další podobné národy, jistě brzy pohltí globální svět,“ dodává autorka.

Zápas jako jediné východisko z chudoby

„Moje první reportáž v Africe se týkala zápasníků v Senegalu a Gambii, pro něž je boj praktikovaný po staletí mnohdy jediným východiskem, jak se dostat z chudobného života,“ popisuje Jarmila Kovaříková.

„Každý den pro mnohé z těchto zápasníků znamená tvrdou dřinu v horkém písku bez jasné vidiny úspěchu. Poněkud jiný zápas jsem o pár let později fotila v etiopském kráteru El Sod. Tamější muži denně těží holýma rukama sůl z černého bahna. Společně s nimi jsem absolvovala náročnou cestu dolů a opět nahoru několikrát. Ačkoli se to zprvu zdálo nemožné, nakonec mě přestali vnímat a mohla jsem tak pravdivě zachytit momenty jejich úmorné lopoty,“ říká Kovaříková o svých fotografických souborech.

Fotila před válkou, po válce i během ní

„Má první profesionální cesta do subsaharské Afriky mířila do Keni, kde jsem strávila měsíc cestovaním a fotografovaním lidi žijících na okraji společnosti,“ vzpomíná Líba Taylor.

„Navštívila jsem i nebezpečné slumy v Nairobi a rozhodla se, že tomuto druhu práce chci věnovat svou profesionální činnost. Zdálo se mi to smysluplnné a osobně obohacující. Měla jsem to rozporuplné štěstí, že jsem byla svědkem i několika velice nešťastných událostí v historii afrického kontinentu – například masivního exodu lidí po masakrech v Rwandě.  Somálsko jsem zažila před válkou, po válce i během ní. Afrika a její lidé patří mezi nejsilnější zážitky posledních třiceti let mého života,“ přiznává Líba Taylor.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám