Zbabělé lvice a nerozumní lvi

Lvi nejsou největší kočkovitou šelmou, tygr se jim vyrovná jak velikostí, tak hmotností. Průměrná váha dospělých lvů činí 181 kilogramů (nejtěžší samec o váze 313 kg byl uloven v Jihoafrické republice), lvice jsou menší – 126 kg, přičemž zvířata z jihu Afriky bývají většinou těžší než jedinci na východě kontinentu.

V zajetí lvi všeobecně dosahují větších hodnot: rekordmanem byl samec Simba ze zoo v britském Colchesteru, který v roce 1970 vážil 375 kg. Od čenichu ke špičce ocasu měří lví samci 170– 250 cm, lvice 140–175 cm. Lvice se v přírodě dožívají až 19 let, život samců bývá o čtyři roky kratší.

Na konci ocasu se oběma pohlavím ve stáří přes půl roku vytváří – mezi kočkovitými šelmami unikátní – „štětka“ tmavších chlupů. Někteří jedinci obou pohlaví mají v tomto chomáči ukrytý osten, přetvořený poslední ocasní obratel. Smysl a účel této potenciální zbraně zatím zůstává pro zoology záhadou.

Společným předkem všech lvů byl vyhynulý lev jeskynní (Panthera atrox), historicky vůbec nejrozšířenější druh savců. Z něj se někdy před 100 tisíci lety v Africe vyvinul současný druh (Panthera leo) a expandoval z černého kontinentu do západní a Střední Asie. V historických dobách lvi žili s výjimkou pouští v celé Africe, na jihovýchodě Středomoří až po Kavkaz a západní Indii, dnes ostrůvkovitě přežívají v subsaharské Africe a v indickém státě Gudžarát, v naprosté většině jen v rezervacích.

V posledním čísle odborného magazínu Current Biology shrnul Craig Packer z Minnesotské univerzity v St. Paul některé nejnovější poznatky o životě lvů. Analyzoval dosavadní studie z řady afrických zemí a porovnal je s vlastními výzkumy.

Zdůrazňuje, že lvi na rozdíl od všech ostatních kočkovitých šelem jsou společenská zvířata, vytvářející smečky. Smečka lvic může čítat až 22 dospělých zvířat a jejich koťata, samci se shlukují do účelových skupin nejvýše po deseti jedincích.

Vytváření smeček se tradičně vysvětluje výhodností společného lovu, ale jde o falešnou představu. Lvi nejsou tak kooperativní, jak se soudí. Většinou totiž loví jen jeden nebo několik málo příslušníků smečky, zatímco zbytek jen čeká na hostinu. Pro rozmnožování však má smečka nepopiratelné výhody. Skupina lvic snadněji ochrání koťata před nebezpečím, mimo jiné i před infanticidními (zabíjení cizích potomků) sklony samců.

Záhadou zůstává, proč nevytvářejí smečky také samice dalších kočkovitých šelem, jejichž samci rovněž mají tendence zabíjet mláďata. Samčí smečky mají za hlavní cíl kontrolovat „své“ samice – skupina samců se přitom dokáže dělit i o několik samičích smeček.

Skutečným smyslem smeček se tak zdá být společná obrana teritoria. Karen McCombová zkoumala reakce lvů na řev cizích jedinců. Lví řev – samic stejně jako samců – je jakési prohlášení o nároku na území, kde je slyšet. A tady McCombová objevila něco, co představy o statečnosti lvů mění.

Jestliže pustila nahrávku řevu lvice jedné lvici, ta reagovala svoláváním dalších členek své smečky, ke zdroji řevu se nikdy sama nepřiblížila. Když řev samotářky pustila trojici lvic, vydaly se vetřelkyni v ústrety.

McCombová zkoušela dál. Pustila třem lvicím společnou nahrávku řevu jiného tria – a první trojice opět napřed sháněla posily, než se k domnělým vetřelkyním vydala. Podobně postupovala dál, až mohla konstatovat, že lvice jsou z lidského pohledu zbabělé: proti vetřelkyním se pouštějí teprve tehdy, když mají přesilu nejméně o dvě zvířata.

U lvích samců tuto tendenci výzkum jejího kolegy Jona Grinnella potvrdil, v ojedinělých případech se však ukázalo i jiné chování: osamocený lev se občas odvážně vydal proti řevu i tehdy, když „vetřelci“ byli v trojnásobné přesile. Do předem ztraceného souboje se samec zřejmě vydává v zoufalé snaze obhájit „své“ právo na lvice v teritoriu za každou cenu.

Vlastnictví rozsáhlého teritoria je základní podmínkou pro zajištění kvalitního potomstva. Obecnou mapu charakteristické lví nemovitosti vypracovala na základě výzkumů úspěšných odchovů Anna Moserová.

Zjistila, že nejhodnotnějším územím jsou oblasti kolem soutoků řek. Stáda migrujících býložravců, hlavní potravy lvů, se jen nerada brodí přes řeky, navíc kolem soutoků bývá vždy dostatek nevysychajících napajedel a rostlinný pokryv vytváří dostatečný úkryt. To je ideální prostředí pro početné vrhy mláďat, takže smečka je početnější, a tedy může kontrolovat větší teritorium.

Savany jsou nejčlenitějším prostředím, v jakých kočkovité šelmy žijí. Protože lvi jako jediný sociální druh této skupiny vytvářejí hustší populace, je pro ně výhodné, aby žili ve smečkách.

Překvapivé poznatky přinesly výzkumy lví hřívy, která je charakteristická pro dospělé samce – někdy ale tuto ozdobu mají i starší samice. Předpoklad, že huňatá a dlouhá srst na krku chrání zvířata před zraněním v častých soubojích, se nepotvrdil. Jizvy po zásazích do citlivého krku nejsou u lvů o nic vzácnější než jizvy na jiných částech těla a úmrtnost na rány na krku je srovnatelná s letálností jiných vážných zranění.

To platí jak o „chráněných“ samcích, tak o mladých lvech bez hřívy i o samicích. Hříva je tedy nejspíše jen atributem sexuální kvality samců. Svědčí o tom například skutečnost, že po vážném zranění mohou lvi dočasně hřívu ztratit čili že dlouhá hříva vypovídá o bojových úspěších jedince. Poměrně vzácná tmavá hříva je ukazatelem vyšší hladiny hormonu testosteronu, tedy agresivity, a její nositel je tedy lepším reprodukčním partnerem.

Při experimentu Peytona Westy s párem umělých lvích samců, lišících se kvalitou a barvou hřívy, se ukázalo, že samci se k figuře s atributy slabšího jedince chovali důvěřivěji a bezstarostněji než k „tmavohřívákovi“. Samice nerozlišovaly podle délky hřívy, ale více je přitahovala figurína s tmavou hřívou.

Vzhledové atraktivní rysy přitom lvího samce stojí větší náklady. Termosnímky ukázaly, že lvi s bohatou a ještě tmavou hřívou se v tropickém podnebí více zahřívají a musí tedy na termoregulaci vynaložit více energie. To ovšem nese jako důsledek nižší kvalitu spermií a menší spotřebu potravy. Takovou cenu za atraktivnost dokážou unést jen opravdu kvalitní samci. Pro slabší i jen průměrné jedince by hustá a tmavá hříva znamenala zátěž, kterou jejich organismus nezvládne, soudí Westa.

Článek v Current Biology lvům nepředpovídá bezstarostnou budoucnost. Přeměna a ztráta typického životního prostředí zmenšily v historické době jejich rozšíření na desetinu, přičemž zbývající populace ve volné přírodě čelí tlaku zemědělství. To vede k loveckým výpravám lvů na hospodářská zvířata a k jejich odvetnému vybíjení, prolínání teritoria a rostoucí osídlení jsou příčinou množících se útoků na lidi a opět „trestných“ výprav.

Rovněž bilance sportovního lovu je v rozporu s reprodukčními možnostmi stávajících populací těchto šelem. Navíc vlivem čínské expanze do Afriky rostou obavy, že se lvi stanou předmětem zájmu tradiční čínské medicíny a léčitelství, kterým se nedostává „materiálu“ z mizejících tygrů v Asii.

Úsilí ochránců zvířat je torpédováno mimořádnými územními potřebami lvů – jednotlivá zvířata běžně užívají území o průměru 400 kilometrů. Východiskem může být zřizování oplocených rezervací, jako je tomu zejména v Jihoafrické republice, to ale v řadě dalších zemí, kde se lvi dosud vyskytují, je prakticky neproveditelné. Lví populace jsou přirozeně životaschopné tehdy, když jejich počet dosahuje alespoň tisíc jedinců. To je ale v současné Africe vzácností. Pokud se situace výrazně nezmění, dny vládnutí krále zvířat se budou pomalu chýlit ke konci.