Ukázalo se, že jde o největší kompletní exemplář největšího známého bezobratlého živočicha na zemi – vážil téměř půl tuny a měřil přes deset metrů.

Krakatice kolosální (Mesonychoteuthis hamiltoni) byla objevena teprve v roce 1925. V žaludku uloveného vorvaně se tehdy našla dvě chapadla, patřící do té doby neznámému druhu kalmara. Byl popsán jako nový druh a přiřazen do čeledi obřích krakatic Architeuthidae. Od té doby bylo vyloveno jen asi deset těchto živočichů, obývajících hluboké vody ledových jižních moří. O jejich způsobu života a rozmnožování nebylo známo prakticky nic.

Hlavonožec v lednici…

Novozélandští vědci unikátní úlovek uložili do vody a zmrazili do ledového kvádru, aby se vědecký svět mohl beze spěchu připravit na jeho prozkoumání. „Nechtěli jsme s tím moc manipulovat,“ vysvětlil tehdy Bruce Marshall z Wellingtonského muzea Te Papa Tongarewa. „Když je takový tvor ve svém prostředí v oceánu, vznáší se, ale když ho z hluboké vody vytáhnete, budete mít v rukou napuchlou hmotu. Když ji budete chtít vzít do ruky, proteče vám mezi prsty. Už teď má na těle řezné rány od sítě.“

…a v mikrovlnce

S rozmrazováním se začalo o rok později. Vědci k tomu zvolili průmyslové mikrovlnné zařízení, využívané při zpracování dřeva. „Vyndali jsme ledový blok s krakaticí a umístili do plastového kontejneru,“ popsal akci Chris Paulin. „Museli jsme hodně počítat, na jaký výkon mikrovlnku nastavit, aby se nestalo, že by se vyčnívající části krakatice teplem uškvařily, zatímco vnitřek těla by ještě zůstával zmrzlý.“ Celý proces tak trval tři dny – a vyplatilo se.

Krakatice vážila 495 kilogramů, o půl metráku víc, než zněly původní odhady. Byl to dvojnásobek toho, kolik vážil do té doby největší známý exemplář. „Upravit její chapadla, jako se smaží chobotnice, byla by to kolečka jako od traktoru, ale chutnala by po čpavku,“ přiblížil velikost krakatice Steve O'Shea z Aucklandské univerzity.
Jako první bylo prozkoumáno oko krakatice.

Největší oko v přírodě

„Jsou to opravdu úžasné oči,“ prohlásil švédský ichtyolog Eric Warrant z univerzity v Lundu, když ve Wellingtonu rozmražené zrakové orgány obrovitého hlavonožce poprvé uviděl. „Ve zborceném stavu měří 25 centimetrů v průměru, panenka osm. Za života krakatice musely mít určitě 30 centimetrů.“

Oči větší než fotbalový míč měly podle tehdejšího přesvědčení vědců krakatici umožňovat i v temných hlubinách na dálku spatřit nic netušící kořist. „Jsou to nepochybně největší oči, jaké kdy mohli vědci studovat, a zřejmě i největší, jaké kdy v historii živočišné říše existovaly,“ řekl Warrant.

Pitva těla ukázala, že jde o samici, i když se vědci předtím domnívali, že zkoumají samce. V tělní dutině totiž našli vaječníky s tisícovkami vajíček. Mesonychoteuthis hamiltoni totiž podle původního popisu dosahuje délky až 15 metrů, samci jsou zřejmě menší.

Vědci vypreparovali z těla i dolní čelist rohovitého zobanu – měřila čtyři centimetry. Zobáky těchto krakatic patří k největším mezi všemi hlavonožci.
Na kloubnatých koncích osmi chapadel byly mezi přísavkami shluky ostrých hákovitých dráných pů. Podle svaloviny na jejich úponu jimi krakatice mohla hýbat do stran, což z nich dělá nebezpečnou zbraň.
„Mělo to celý zabijácký arzenál – drápy, zobák, všechno,“ poznamenal O'Shea s tím, že musí jít o obávaného dravce hlubin. Je totiž známo, že krakatice jsou schopny urputně bojovat se svými jedinými přirozenými predátory, vorvani a dalšími ozubenými velrybami. Tyto zápasy nezřídka končí těžkými zraněními pro vorvaně. Možná by ale právě ty největší krakatice žádnými nebezpečnými monstry být nemusely. Naznačují to výzkumy fyziologie a potravního chování jiných druhů hlubokomořských živočichů chladných vod, extrapolované na krakatice kolosální.

Brání se, ale neútočí

Krakatic bylo vyloveno jen několik celých exemplářů, vytažených vždy mrtvých, další jsou známy jen ze zbytků těl. Žijí zřejmě jen v antarktických vodách a v hloubkách u dna loví ryby. Plavou pomocí páru klenutých kožních blan a umí podobně jako chobotnice či sépie užívat i reaktivní „pohon“ vytlačováním vody otvorem ve svém plášti. Loví pomocí osmi chapadel a dvojice delších „rukou“ s rozšířenými konci, která jsou všechna vybavena přísavkami a hákovitými chitinovými drápy, kořist pak zabíjí a požírá ústy, opatřenými silným zobákem.

Proto – a díky impozantní velikosti – je rybářská latina líčila jako mořské příšery a vědci jim přisuzovali charakter agresivního a rychlého dravce.

V chladu stačí k jídlu málo

„Pochopení způsobu života krakatice kolosální je důležité pro výzkum záhadných obřích živočichů oceánů,“ uvedli na úvod své studie, publikované v britském časopisu Journal of the Marine Biological Association Rui Rosa z Lisabonské univerzity v Portugalsku a Brad Seibel z univerzity Rhode Islandu v americkém Kingstonu.

Ichtyologové dospěli k závěru, že krakatici k životu stačí velmi malé množství potravy.
„Denní energetický příjem M. hamiltoni je 300 až 600krát nižší ve srovnání s dalšími srovnatelně velkými predátory Jižního ledového oceánu jako jsou velryby a vorvani,“ uvedli. Hlavní potravou krakatic jsou, jak ukázalo zkoumání některých izotopů, velké ryby, především ledovka patagonská (Dissostichus eleginoides z čeledi Nototheniidae). Podle propočtů půlmetrákové krakatici vydrží živiny, získané z jediné pětikilogramové ledovky, na přežití po dobu 200 dní. Je to umožněno zřejmě pomalým metabolismem, odpovídajícím nízké teplotě životního prostředí v hlubinách – velryby a vorvani, žijící blíže k hladině v teplejší vodě, mají energetický výdaj, a tedy nároky na potravu vyšší.

Kraken? Spíš lupič ze zálohy

To ovšem znamená, že přirovnávat obří krakatici k mytickému krakenovi je scestné.
„Krakatice kolosální není hltavým predátorem, schopným rychlých loveckých výkonů,“ napsal Rosa. „Je to spíš lovec ze zálohy, který nehybně číhá nebo se pomalu vznáší ve vodě a svými zubatými chapadly chytá nic netušící rybu.“

Rosa se Seibelem rovněž soudí, že velké oči krakatici neslouží v hledání kořisti, ale spíše pomáhají včas odhalit vorvaně, kteří krakatice loví.