Zajatkyni střežili vítězové, Římané, pro něž byla vzácnou kořistí. Kleopatra musela zvolit sebevraždu, jinak jí hrozilo zneuctění: odvlekli by ji do Říma, kde by ji vedli při triumfu v průvodu poražených – a nakonec by ji asi stejně čekala smrt.

Aby ale královna mohla zemřít, jak se traduje, museli by jí její lidé propašovat živého hada v koši či džbánu přes římské stráže, což jistě nebylo v případě královské vězeňkyně snadné.

Problém byl o to větší, že drama Kleopatřina konce se odehrálo v období horkého egyptského léta.

„Čím vyšší teplota, tím aktivnější jsou hadi. Egyptské léto s teplotami mezi 30–40 stupni by nedovolilo pronést kobru nepozorovaně v koši,“ upozornil německý toxikolog Dietrich Mebs, který spolupracoval s německým historikem starověku Christophem Schäferem.

Římané pečlivě kontrolovali nádoby, dopravované ke Kleopatře – jistě i tu s fíky, v níž byl podle starověkého životopisce Plutarcha had pro panovnici údajně pronesen. Kdyby na legionáře odněkud vykoukla egyptská kobra, těžko by ji nechali dopravit až ke královně.

Použít kobru není hračka

Když podle tradiční verze kobra Kleopatru uštkla, královna zemřela téměř ihned. Stráže, které vzápětí vstoupily do jejího příbytku, už spatřily panovnici mrtvou. Tak to aspoň popisuje starověký životopisec Plutarchos.

Realita však musela být jiná. Donutit kobru k smrtícímu uštknutí není snadné. „Kleopatra by musela kobře tlačit na horní čelist a masírovat jí jedové žlázy. Kobra totiž může kousnout, aniž by uštkla,“ uvedl Mebs.

Plutarchos tvrdí, že královna zvolila tohoto hada, protože jeho uštknutí „bez křečí a sténání vyvolává stav omámení a neodolatelnou chuť usnout“. To ale Mebs vyvrací – smrt hadím uštknutím není v žádném případě takto milosrdná.

„Jed egyptské kobry obsahuje prudce působící toxiny, které napadají periferní nervový systém, jenže ne mozek. Uštknutý člověk při plném vědomí jasně vnímá, jak se mu krátí dech, jak se dusí. Než ustane dýchání a nastane bezvědomí a než srdce přestane bít, může uplynout až třicet minut. Boj se smrtí ale trvá často i několik hodin,“ vysvětlil Mebs následky působení jedu.

Proč umírat tak složitě a mučivě, a navíc riskovat, že někdo podá protijed? Mebs proto soudí, že panovnice se zabila prostým, leč účinným způsobem: pozřela nějaký rostlinný jed, snad směs bolehlavu a opiátů, který je skutečně rychlý a bezbolestný – a navíc snáze propašovatelný i přes stráže.

Božský konec

Zbývá vyjasnit, jakou roli tu ale sehrál had – egyptská kobra? Důležitou, a to zejména pro Egypťany. Zapojení plaza do popisu scény Kleopatřina konce podle Schäfera její smrt výhodně prezentovalo poddaným.

„Egyptská kobra byla posvátná, měla chránit egyptské vládce před nezdarem. Považovali ji za vtělení bohyně Ísis, jednoho z nejdůležitějších bohů Egypta. Kleopatra pocházela z kněžské dynastie a nechávala se uctívat jako ztělesnění Ísis,“ řekl Schäfer. „Smrt předstíraná pomocí posvátného hada se v očích jejích poddaných rovnala splynutí s Ísis, a Kleopatře dodávala na božskosti,“ shrnul historik.

Rozšíření verze o kobře jako původci Kleopatřina konce tak změnilo v očích lidu její smrt ze zoufalého činu poražené panovnice v božský akt. Její konec by pak byl názornou ukázkou, jak už tenkrát politici dokázali proměnit v propagandistický trhák i vlastní smrt, a zajistit si výhodnou legendární aureolu. Kleopatře se to každopádně povedlo.