Podle sporadicky se objevujících článků v mediích se těmto orgánům vytýká několik nedostatků – příliš se o nich na vysoké škole neví, voleb se účastní nanejvýše několik procent oprávněných voličů, zvoleni bývají málo kompetentní kandidáti. V obecnější rovině je vysokým školám vytýkána jejich přílišná uzavřenost před okolím, malá komunikativnost s veřejností, pomalé tempo vnitřních přeměn a nedostatečné konkrétní výsledky spolupráce s neuniverzitními subjekty.

To vše mají být důvody k principiální změně, podle které mají řadu základních kompetencí převzít nově koncipované správní rady vysokých škol, jejichž členy jmenuje ministr školství výhradně z osobností působících mimo vysokou školu. Ponechme polemiku o oprávněnosti výtek k jiné diskuzi, pokusme se obrátit pozornost k účelnosti navrhovaných změn. Velmi úspěšně lze totiž polemizovat o tom, které z uvedených výtek navrhovaná změna napraví. Zato lze celé opatření zkonstruovat tak, že dojde k výraznému porušení autonomního rozhodování vysoké školy či omezení jejich akademických svobod.

Komerční úspěch nemůže nahradit akademické svobody

Argument, podle kterého jde o modernizaci vysoké školy zavedením manažerských způsobů do jejího řízení, je zcela komický. Žádný podnikatel se v řízení podniku nemůže ohlížet na akademické svobody, jako i vedení vysoké školy se nemůže orientovat pouze podle komerčního úspěchu na trhu.

Akademické svobody patří ke každodenní neoddiskutovatelné potřebě vysoké školy, bez které se nemůže obejít. Toto téma bylo v roce 2006 široce diskutováno i v plénu Evropského parlamentu a v přijaté deklaraci se kromě jiného uvádí, že „porušování akademických svobod a omezování univerzitní autonomie vždy předznamenalo intelektuální úpadek a následně přineslo pro společnost sociální a ekonomickou stagnaci“.

Tedy příliš vážné téma, než abychom s ním lehkovážně experimentovali. Argument modernizace vysoké školy začleněním představitelů mimouniverzitních subjektů do jejího řízení je nejen trivializací manažerského stylu, ale zpochybněním schopností akademického vedení, bez jakékoli věcné analýzy.

Uvážím-li, jak může správní rada, podle tohoto návrhu sestavená a jmenovaná, změnit vysokou školu, pak nemohu popřít, že může dojít k tomu, že přinejmenším v kontroverzních otázkách, kterým se nelze vyhnout, se budou její členové cítit spíše představiteli svých „mateřských“ institucí a vysokou školu se budou snažit přetvářet z hlediska jejich potřeb. Dostane-li se jim k tomu příležitosti, pak bude k flagrantnímu porušení autonomie a omezení akademických svobod otevřena přímo dálnice.

Je nutná zevrubná a nezpochybnitelná analytická zpráva

Mluvíme-li však o reformě terciárního vzdělávání, pak bychom měli vycházet ze zevrubné nezpochybnitelné analytické zprávy o vývoji sektoru terciárního vzdělávání v posledních letech a o současném stavu, ve kterém se nachází. Obsáhlá veřejná diskuze o silných a slabých stránkách vysokoškolského systému by měla umožnit předkládat názory z řad akademické i mimoakademické obce. Způsob vedení této diskuze by navíc měl dokumentovat vážnost tématu i smysluplnost debaty, kdy je dopřáno sluchu každé relevantní připomínce.

Výhradám veřejnosti, jakých jsme svědky k nedávno zavedené reformě výzkumu, by se zcela jistě mělo předejít. Konkrétní návrhy opatření by měly být konečným řešením, k němuž se dopracujeme, abychom eliminovali slabé stránky systému. Legalizace správních rad s následným hledáním vhodné věcné pracovní a kompetenční náplně je zapřahání spřežení proti směru jízdy. Pro opravdovou konkurenceschopnost země v prostředí globální soutěže je nezbytné posunout přebudování systému terciárního vzdělávání, ale také změnit orientaci celé ekonomiky, která bude vzdělané, šikovné, talentované bakaláře, magistry a doktory reálně potřebovat.

O tom by měl být zahájen seriozní dialog s akademickou obcí a o tom by měla být reforma, a to nejen terciárního vzdělávání. Probíhající koaliční rozhovory by mohly být dobrou příležitestí k dohodě o tom, jak, kdy a s kým tyto rozhovory připravit.