Skotští vědci nafilmovali chování skupiny šimpanzů, kterou zasáhla smrt staré samice. Hladili ji a na několik dní utlumili své aktivity, jako by drželi smutek. A nejen to.

Samici Pansy ze safari-parku v Stirlinshiru bylo podle BBC již kolem padesáti. Několik dní před smrtí začala být letargická. Ostatní členové šimpanzí skupiny byli tišší než obvykle a začali se jí věnovat, pečovat o ni víc, než bývalo běžné.

Po její smrti zůstala u těla dcera, která s ní nikdy na této plošině předtím nespala. V dalších dnech se ostatní šimpanzi místu, kde Pansy zemřela, vyhýbali několik dní a navzájem se více utěšovali v objetích.

„Věda poskytla přesvědčivý důkaz o tom, že hranice mezi námi a dalšími živočichy není tak jasně vytýčena, jak si mnoho lidí myslí,“ zdůraznil vedoucí výzkumu James Anderson ze Stirling University.

Pevné pouto matek k potomkům

I další studie nezávisle dokumentují především silná pokrevní pouta mezi šimpanzími samicemi a jejich potomky. Byly zaznamenány případy, kdy nosily mrtvolky mláďat několik dní a nechtěly se s jejich smrtí smířit. Jiná samice se vracela na místo smrti svého potomka dva týdny.

Šimpanzi a lidé mají z 99 procent totožnou DNA a vzhledem k dalším nově zjištěným podobnostem, které souvisí s jejich schopnostmi a zvyky, navrhují někteří vědci, aby byla pro ně a další primáty uznána zvláštní prává podobná lidským právům.