Jedna z korekcí se týká schopnosti přírody vyrovnat se s rostoucím množstvím emisí skleníkových plynů. Ty totiž stoupají, navzdory všem závazkům jejich snižování. Studie německých a švýcarských vědců v Nature potvrzuje, že oteplování pokračuje, ale prognózy o míře snižování schopnosti lesů a moří absorbovat CO2 byly zřejmě přehnané.

Klimaskeptici totiž tvrdí, že teplejší ovzduší zvětší rozlohu půdy s vegetací, takže bude více rostlin k neutralizaci CO2. To se odborně označuje jako negativní smyčka – Země se sama postará o udržení rovnováhy.

Pozitivní nemusí ještě být dobré

Nature ale upozorňuje, že tu bude působit i pozitivní zpětná vazba – zvýšení teplot zvedne i množství oxidu uhličitého uvolňovaného oceány a již zalesněnými oblastmi. Se vzrůstající teplotou klesá schopnost oceánů přijímat CO2 a sušší lesy v teplejším klimatu opadávají a hynou, čímž se tento skleníkový plyn opět uvolňuje.

Tyto souvislosti uhlíkového cyklu jsou známy a částečně je zohlednila i poslední 4. zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC). Ta uvádí poměrně velké rozpětí toho, jak příroda bude reagovat, ale studie v Nature soudí, že reálné jsou ty nižší odhady.

Tým své propočty založil na pravděpodobnostních rozborech změn klimatu v minulém tisíciletí do průmyslové revoluce, než se začaly projevovat (antropogenní) lidské vlivy. K dispozici měli vědci 200 tisíc údajů ze vzduchových bublin v arktickém ledu a další tzv.proxy data z letokruhů stromů. Dospěli k závěru, že s každým jedním stupněm zvýšení teploty příroda uvolnila do atmosféry dalších 1,7 až 21,4 ppm CO2 (částic oxidu na milión částic atmosféry), v ideálním průměru tedy 7,7 ppm na každý stupeň Celsia navíc. Německo-švýcarský tým tvrdí, že jejich výsledek je na 95 procent správný.

Historická křivka nemusí platit dnes

Hodnota 7,7 je výrazně nižší údaj než 44 ppm na jeden stupeň, jak uváděly jiné propočty, z nichž zpráva IPCC vycházela. Podle šéfa výzkumu Huguese Goosseho z belgické Katolické univerzity v Louvainu by bylo vhodné jednotlivé součásti zprávy IPCC korigovat. „Výsledky modelů, které s uhlíkovým cyklem počítaly, budou nižší, ale ty, které koloběh v úvahu nebraly, budou ale vyšší. Ve výsledku ale dojdeme v podstatě ke stejnému výsledku,“ řekl.

Někteří klimatologové ale upozorňují, že závislost změn teplot a schopnosti absorpce nemusí být lineární. Tomu ostatně nasvědčuje i rozptyl hodnot, zjištěných uvedenou studií.

„Je to živý proces, na který nemusí sedět analogie z dávné historie,“ poznamenal britský expert v Imperial College v Londýně Brian Hoskins.

„Závěry německých a švýcarských kolegů se zdají být s ohledem na naši současnost a budoucnost příznivé a uklidňující,“ dodal Tim Lenton z Východoanglické univerzity. „Problém ale vidím v tom, že variace teplot a množství CO2 byly v minulém tisíciletí nízké, takže závislosti, které platily za takové situace, ještě nemusí platit i v tomto století.“

Metan se probouzí

Obráceným směrem, k horšímu, bude třeba korigovat prognózy IPCC, co se týká vlivu jiného, mocnějšího skleníkového plynu. Potvrzuje se, že se uvolňování metanu do atmosféry se vinou vzestupu teplot zrychluje. A tento plyn je dvacetkrát účinnější, pokud jde o skleníkový efekt.

Počátkem roku informoval časopis Nature o studii expertů univerzity v Edinburghu, kteří prováděli výzkum metanu v jeho charakteristických úložištích – mokřadech, bažinách a rýžových polích – na různých kontinentech.

Vědci použili údaje o hladinách metanu v letech 2003 až 05 ze satelitů NASA a ESA a získané hodnoty porovnávali s teplotními a hydrologickými údaji v daných lokalitách. Výsledky ukázaly, že množství uvolňovaného metanu z těchto ploch se zvýšilo za uvedenou dobu o sedm procent.

„Náš výzkum potvrdil spirálový efekt: vyšší teploty vedou ke zrychlení oteplování,“ shrnul šéf týmu Paul Palmer.

Stejné tendence potvrzují i údaje mnohaletého mezinárodního výzkumu Východosibiřského šelfu ISSS.

„V oblasti šelfu u východní Sibiře je únik metanu skutečností. A je silnější, než jsme předpokládali,“ oznámil v televizi BBC v lednu šéf ISSS Igor Semiletov z americké Aljašské univerzity ve Fairbanksu. Údaje z roku 2009, svědčící o zatím největším úniku metanu, právě připravuje k publikaci.

Na Sibiři jsou změny nejrychlejší

Ještě koncem minulého století geologové pokládali bohaté zásoby uhlíku, vázané jako CO2 a hydrátu metanu (směs ledu a polotekutého metanu) ve věčně zmrzlém dně mělkého východosibiřského pobřeží, za stabilní. Oteplování však situaci změnilo a roztáčí kolotoč. Průnik mocného skleníkového plynu do atmosféry přispívá k oteplení, to tání permafrostu (nerozmrzajících půd) ještě zrychlí a tím se uvolní další metan.

Nejhorší verze budoucího scénáře předpokládá, že tato zpětná vazba překročí kritický bod a miliardy tun metanu se uvolní naráz, jak se to už přinejmenším jednou ve vývoji naší planety stalo. Znamenalo by to teplotní skok a masové vymírání organismů.

Americký Národní ústav pro atmosféru a oceány (NOAA) v nedávné zprávě upozornil, že v letech 2000 až 07 byly jarní průměrné teploty v tomto regionu průměrně o 4 stupně vyšší než v posledních třech desetiletích minulého století. Jde tedy o oblast, kde dochází k nejrychlejšímu regionálnímu vzestupu teplot na světě.

Na poplach je ještě brzy

Metan, pozůstatek po dávno uhynulých rostlinách a živočiších, je teď v důsledku tání či přinejmenším zeslabování vrstvy permafrostu uvolňován. Jeho velkou část absorbovalo moře  - ve vodě se přeměnil na CO2 – a jen minimum se dostalo do atmosféry. Podle ISSS se ale poměr mění. Měření pro Světový fond na ochranu přírody WWF, která s týmem ISSS prováděl na palubě ruských ledoborců Švéd Orjan Gustafsson z univerzity ve Stockholmu ukázalo, že hladina atmosférického metanu v regionu přesahuje stokrát, v některých místech až tisíckrát celosvětový průměr.

„Musíme především zjistit, jak rychle se metan do atmosféry dostává a kolik se ho uvolnilo,“ Gustafsson. „Zatím není důvod k vyhlašování poplachu, nejsme si ani jisti, čeho je únik důsledkem,“ dodal opatrně.

Kolik uhlíku ve formě hydrátů metanu je v sibiřském permafrostu uvězněno nikdo přesně neví. Odhady se různí, ten největší uvádí 1,6 miliard tun. To je dvakrát víc, než je uhlíku v celé atmosféře Země.