„Tento názor se ojediněle objevoval v pracích jednotlivých autorů už dříve, definitivně se ale ustálil během posledních několika let,“ říká Jana Andertová z Ústavu skla a keramiky pražské Vysoké školy chemicko technologické.

Dokládá to na příkladu respektované publikace Modern Ceramic Engineering Davida W. Richersona, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Taylor&Francis Group, která je jednou ze základních knih o keramice.

Jana Andertová z pražské VŠCHT

Jana Andertová z pražské VŠCHT

FOTO: archiv


Nejstarší je Švábská Venuše

Nález takzvané Švábské Venuše z loňského roku posunul představy o práci pravěkých umělců ještě o několik tisíciletí dál.  Zhruba šest centimetrů vysokou sošku, která byla pravděpodobně těhotenským talismanem, vytvořil zhruba před 40 tisíci lety pravěký umělec z kusu mamutího klu.

Objevil ji tým profesora Nicholase Conarda v Hohle Fels u německého Schelklingenu. Conard se přiklání k názoru o talismanu proto, že soška má místo hlavy jen jakési očko.To spolu s ohlazenými zády sošky podle něj dokládá, že pravěcí obyvatelé jeskyně ve Švábsku nosili miniplastiku na prsou.

Jak a kdy vznikaly pravěké Venuše
- v aurignacienu: před 41–29 tisíci let (Švábská venuše a soška ženy z rakouského Stratzingu
- v gravettienu: před 29–22 tisíci let (keramická Věstonická venuše, pískovcová Willendorfská venuše z Rakouska
- v solutréenu: před 22–16 tisíci lety (reliéf venuše z francouzského Laussel)
- v magdalénienu: před 18–10 tisíci lety stylizované venuše (např. z jeskyně Pekárna)

Mamutí kly ustoupily, budoucnost patří keramice

Když ale opustíme pohled archeologů a historiků umění, zbývá technologické hledisko. Právě to dodává jedinečný význam Venuši z Dolních Věstonic. Mamutí kly jako materiál k dalšímu zpracování totiž postupně pozbyly významu už proto, že jejich hlavní dodavatelé z dosud přesně neobjasněných příčin vyhynuli.

Keramika se naopak postupně rozvíjela, získávala nové, dokonalejší vlastnosti, místo jílů a dalších čistě přírodních surovin se při její výrobě začaly používat suroviny synteticky připravené. Ty umožnily dosáhnout u soudobých keramických materiálů vlastností vhodných pro použití například v kosmickém průmyslu nebo v medicíně.

Zapalovací svíčky, raketoplány, umělé klouby

„Tyto nové postupy umožnily v roce 1902 Robertu Boschovi patentovat zapalovací svíčku pro zážehové motory,“ připomíná Andertová. Keramické destičky, které už mají pramálo společného s původním páleným hliněným střepem, tvoří tepelný štít raketoplánů.

A z keramiky se dnes vyrábějí i kloubní náhrady schopné nahradit tradiční chirurgickou ocel. „Využití keramiky v medicíně se určitě bude ještě dál rozvíjet,“ je přesvědčena Andertová. Už dnes totiž dokáže kost nejen nahradit, ale i stimulovat její růst.

Snem chirurgů je velkoobjemový keramický materiál, podpůrná struktura (jakési lešení), který bude možné voperovat pacientovi jako náhradu za jeho vlastní kost a který dočasně převezme mechanickou zátěž a poté se postupně sám řízenou regenerací přemění na původní lidskou tkáň. „Už dnes se místně používají tyto keramické materiály, ale jde jen o velmi malé výplně kostních defektů, nyní používané v práškové formě,“ dodává Jana Andertová.

„Pracuje se intenzivně na vývoji tzv. scaffolds, tedy koster, ale je to myšleno jako jakýsi zpevněný porézní keramický bioaktivní materiál, který dočasně - ale jen místně, při malém defektu kosti převezme mechanickou funkci a je v určité době resorbován, tedy rozpuštěn a stimuluje růst nové kostní tkáně, takže po určité době je tkání nahrazen,“ upřesňuje.

Na Ústavu skla a keramiky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze probíhá soustavný výzkum v oblasti jak bioinertních, tak bioaktivních keramických materiálů, do řešení tohoto tématu jsou aktivně zapojováni i studenti v rámci řešení bakalářských, diplomových i doktorských prací.