Kdy vás rodiče přihlásili do základní umělecké školy?

Co si pamatuji, tak jsem do hudebky začal chodit už ve třech letech.

Tak brzy?

Ano. Protože moje maminka mi už od narození zpívala. Od dětských písniček přes lidovky. Ale já jsem prý chtěl pořád další a další, ale maminka, i když jich zná dost, už žádné nové neuměla. Proto mě přihlásili do základní umělecké školy.

Na zpěv?

Chvilku jsem zpíval, ale pak jsem přešel na zobcovou flétnu, později jsem si přibral i klarinet.

Hru na klarinet už také pátým rokem studujete na ostravské Janáčkově konzervatoři. Proč jste se nepřihlásil na zpěv, když vaším snem vždycky bylo stát se profesionálním zpěvákem?

Protože jsem nikdy nechtěl studovat operu.

Na konzervatoři jsou ale i jiné obory, třeba muzikál, jazzový, nebo dokonce populární zpěv.

Jasně, ale mě to ani neláká studovat, navíc je to zbytečné.

Proč zbytečné?

V populární hudbě je důležitá nějaká exprese, pocit, který se nedá naučit. A kdyby ti kantoři na konzervatořích fakt věděli, jak se to má dělat, tak by přece byli populární. Proto by vyučovali populární hudbu. Ale když oni sami nejsou? A mají jen nějakou představu, jak to má znít? Podle mě zabíjejí v člověku tu expresivitu, výjimečnost. Nejde zpívat podle nějakého mustru. Prostě populární zpěv musí vycházet z člověka samotného, musí být přirozený.

Čím jste výjimečný vy?

To já nevím. Prostě zpívám rád a je to na mně doufám znát… Nesnažím se do něčeho vtělovat, zpívám přirozeně a tak, aby mě samotného to bavilo. Klidně bych zpíval tři koncerty denně, nevýhodné tři koncerty denně. I zadarmo, jen abych si je užíval. S tímhle do toho jdu.