Vyhýbají se místu, kde se odehrála, špatně spí, všeho se lekají a nedokážou se na nic pořádně soustředit. To může trvat tři měsíce (stres) nebo i déle (posttraumatická stresová porucha, PTSD).

Ale ještě dřív, než problém zahladí milosrdný čas, může ho člověk vygumovat z paměti. Člověk na to má šest hodin od chvíle, kdy si traumatický zážitek připomene, tvrdí na základě výzkumů Elizabeth Phelpsová z Newyorské univerzity.

Okno pro přepis paměti

„Než se naše vzpomínky trvale uloží, existuje vymezený časový úsek, kdy je možné je přeměnit,“ napsala Phelpsová v listopadovém čísle časopisu Nature.

Její experimenty s dobrovolníky navázaly na dřívější pokusy s myšmi, kdy zjistila, že vyvoláním situace či předvedením objektu, spjatého s nepříjemným zážitkem, otvírá krátké okno, během něhož je možné vzpomínky před opětovným uložením do paměti vhodným způsobem přepsat. U myší se příznivé okno otevíralo přibližně v desáté minutě poté, co došlo k reaktivaci vzpomínky, a zavíralo se o šest hodin později, kdy mozek vzpomínku opět zapisuje.

Vědci pokus zopakovali na lidech. Skupině dobrovolníků uměle vyvolali záporný zážitek: ukazovali jim různě barevné krychle a pokaždé, když přišla na řadu výrazná barva – modrá, dostali nepříjemnou elektrickou ránu.

Následující den se experiment opakoval, ale s tím rozdílem, že po objevení se modré krychle už elektrický šok nenásledoval. Většina dobrovolníků (asi 40 procent) ale reagovala stejně, jako by ránu dostala nebo dostat měla. Experimentátoři to ověřovali jednak senzory na pokožce, jednak měřením jedné z typických reakcí – pocením dlaní.

Jsme stejní jako myši

Pak přišlo na řadu vymazávání stresových vzpomínek. S desetiminutovým až šestihodinovým zpožděním (ukázalo se, že i v tomto ohledu jsme stejní jako myši) experimentátoři dobrovolníkům vysvětlovali, že modrá krychle už napříště nebude spojena s ránou elektrickým proudem. Když po uplynutí oněch šesti hodin, do nichž si naše paměť ukládá vybavené vzpomínky, opět pokusným osobám předvedli různé krychle včetně modrých, stresové reakce se již nedostavily.

Vygumování nepříjemných vzpomínek fungovalo. Kontrolní skupina, které se nedostalo vysvětlování, ani desetiminutové až šestihodinové pauzy, při ukázání modré krychle reagovala beze změny, tedy stresovou reakcí a pocením dlaní.

Výzkumníci povolali tutéž skupinu dobrovolníků ještě s odstupem jednoho roku. Při opakování experimentu se ukázalo, že první skupina si ukázání modré barvy již nespojovala s traumatickým zážitkem, zatímco u významné části osob z kontrolní skupiny, která neprošla „gumovací“ terapií, mozek na objevení modré krychle opět reagoval stresem.

„Pracovali jsme s minimální úrovní stresové situace, vystavovali jsme dobrovolníky jen zcela neškodné elektrické ráně,“ upřesnila Phelpsová. „Typické stres vyvolávající události jsou mnohem drastičtější,“ dodala. Přesto výsledky považuje za významné, především proto, že otevírají šance pro léčbu posttraumatických stavů bez nutnosti podávání léků, čistě přírodní cestou. Látky, které se v takových situa -cích ukázaly účinnými, byť ne ve všech případech a ne vždy s trvalým výsledkem, totiž jsou pro lidský organismus toxické.

„Co pokládáme za nejvýznamnější zjištění je existence onoho časového okna, vhodného pro změnu vzpomínek,“ vysvětlila Phelpsová. „Našli jsme ten správný časový úsek, kdy si paměť přepíše starší vzpomínku, v tomto případě nepříjemnou, novější informací, která tutéž situaci už prezentuje jako neškodnou, bez záporného aspektu.“

„Lidé obecně nacházejí úlevu v tom, když se o svém nepříjemném zážitku mohou vypovídat, když se jim dostane ujištění, že jejich stres je vázán do minulosti, zatímco současná realita je jiná,“ poznamenala ke studii londýnská specialistka na léčbu posttraumatických stavů Anke Ehlersová. „To psychiatrická praxe dobře zná, ale zjištění, že tato metoda vymazávání vzpomínek má svoje časové determinace, je významný posun.“

Laboratoř není svět

Ne všichni odborníci ale studii považují za převratnou. „Je přece obrovský rozdíl mezi uměle vyvolaným strachem v laboratoři a reálným posttraumatickým stresem,“ připustil i jeden ze spolupracovníků Phelpsové Joseph LeDoux. „Nicméně je možné stavět na tom, že jde o možnou cestu: dokázali jsme, že mozkové zápisy je možné přepsat.“ „Vymazávání vzpomínek mů -že fungovat v laboratoři, ale je to složitý proces,“ poznamenal Lynn Nadel z Arizonské univerzity v Tusconu. „Budete-li touto metodou léčit veterána z Iráku, může v laboratoři zaznamenávat pokroky, ale venku v běžném životě to bude horší.“

Psycholožka z Amsterodamské univerzity Merel Kindtová se zase pozastavila nad tím, že experimentátoři se spokojili s měřením stresových reakcí jen na základě senzorických údajů z pokožky a dlaní. „Stejné reakce jako strach tu budí například i vzrušení,“ poznamenala. „Jsme teprve na začátku,“ bránila se Phelpsová na stránkách BBC. „Netvrdíme, že je možné naše poznatky hned využít v praxi. Ještě tomu celému moc nerozumíme.“

Poněkud jednoduchá výtka Kindtové má své vysvětlení: nizozemská expertka je totiž průkopnicí léčby posttraumatického šoku jedním z běžných léků. Tou látkou je betablokátor propranolol, farmakum předepisované při hypertenzi, srdeční arytmii a poinfarktových stavech. Své výsledky představila v časopise Nature Neuroscience už počátkem roku, tedy ještě před zveřejněním studie Phelpsové.

Hra s pavouky

Také Kindtová vystavila pokusné osoby stejné proceduře s obrázky a elektrickými šoky, v tomto případě ale šlo o snímky pavouků, které u většiny lidí vyvolávají pocit ne-li strachu, tedy alespoň odporu.

Následující den Kindtová podala dobrovolníkům buď propranolol, nebo neúčinné placebo, a opět jim promítala stejné obrázky pavouků. Reakce dobrovolníků se ale lišily: ti s léčivem projevovali méně strachu – výzkumníci hodnotili frekvenci mrkání a zděšených zvuků. Zajímavé výsledky přinesla třetí fáze pokusu další den, kdy z těla „nadrogované“ skupiny již byl propranolol vyplaven: opět reagovali mírněji a klidněji než skupina, která byla po celou dobu bez aktivní medikace. Podle Kindtlové jde o důkaz, že látka působí utlumujícím způsobem: i když stresová vzpomínka zůstává v mozku zapsána, emoční reakce při jejím vyvolání jsou slabší. „Milióny lidí trpí emočními poruchami a posttraumatickými problémy i po absolvování klasické psychoterapeutické léčby,“ uvedla v následné diskusi na stránkách magazínu PNAS. „Náš postup se může ukázat jako šance na odstranění přetrvávajících potíží postižených osob,“ shrnula.

„Urychlujete Alzheimera!“

Čistě farmakologický přístup k psychickým poruchám ale nenašel u kolegů příznivou odezvu. „Tento postup může změnit i dobré vzpomínky,“ upozornil Pal Farmer z britské nadace Myšlení a odmítl podobnou medikaci lidí s fóbiemi a úzkostmi jako cestu k „urychlování nástupu Alzheimerovy choroby“.

Také Daniel Sokol, specialista na lékařskou etiku na univerzitě Svatého Jiří v Londýně soudí, že vědomí negativních vzpomínek má svůj význam mimo jiné pro poučení z chyb. „Odstranit špatné vzpomínky z paměti není jako zlikvidovat bradavici nebo mateřské znaménko,“ napsal v PNAS. „Vzpomínky tvoří naši identitu, takže s jejich odstraňováním musíme být krajně obezřetní. Jistě to v některých případech může být pozitivní, ale vždy je třeba zvážit vedlejší důsledky,“ upozornil.
Takže si vyberte. Vymazat noční můry jejich vysvětlením a přepsáním v paměti příznivějším zápisem zřejmě ano, „vypálit“ je však drastickým lékem s tím, že se tak můžou ztratit i další zápisy v paměti, to už opatrně.