Sněhová vločka je z pohledu fyziky pouze vodou v pevném skupenství. Z pohledu meteorologie jde zase o ledový krystalek vzniklý ve vysokých stupních atmosféry ve vzdálenosti několika kilometrů nad zemí. „To co sněhové vločce dává tvar a krásu, jsou fyzikální podmínky, za kterých vzniká. Tedy výška oblaku a teplota v něm,“ vysvětluje meteoroložka Dagmar Honsová z Meteopressu.

Jak vše začíná

Pro vznik sněhové vločky je zásadní vlhkost vzduchu a částečka prachu. „Ve vzduchu máme určité množství vodní páry. Tu vzestupné proudy nesou pomalu vzhůru. Jak pára stoupá, postupně dochází k jejímu ochlazování a srážení. V okamžiku, kdy je pára zhruba ve výšce šesti kilometrů nad zemí, začínají vznikat ledové krystalky,“ vysvětluje meteoroložka. Sražení páry je ale jen jednou z podmínek vzniku sněhové vločky.

Tou druhou je přítomnost pevné prachové částice. „Aby mohla vločka, nebo i dešťová kapka vzniknout, musí dojít ke sražení páry okolo pevné částice. Tou může být buď inverzní částice tedy prach, nebo pylové zrnko. Pokud se pára srazí při hodně nízkých teplotách, například kolem minus dvaceti stupňů, vzniká ledový krystalek s pevnou vazbou atomů, ten je pak již základem samotné sněhové vločky. V této fázi je sněhová vločka ještě velmi malá, má ale již vytvořený svůj základní tvar šestibokého hranolu,“ dodává Dagmar Honsová.

Tajemství cesty na zem

Aby vločka dosáhla velikosti jakou vidíme při sněžení, musí nejprve pořádně narůst. „Velikost prvotního ledového krystalku se pohybuje mezi 10 až 12 mikrometry a je viditelný pouze pod mikroskopem. Vločky spadlé na zem běžně dosahují velikosti dvou až pěti milimetrů. K tomu dojde spojováním ledových krystalků.

První spojování je ještě v samotném oblaku. V něm jsou krystalky v neustálém pohybu, při kterém do sebe narážejí a shlukují se. Tím narůstají jednotlivá ramena vločky. V okamžiku, kdy je vločka těžká tak, že ji v oblaku neudrží vzdušné proudy, začne sněžit. Jednotlivé vločky se začínají snášet k zemi a cestou v atmosféře do sebe opět narážejí. Pokud fouká vítr, padají ve spirále a jejich cesta je tak delší a let pomalejší. Tyto vločky tak mají i větší tvar, neboť mají více času se shlukovat. Větší vločky tak vznikají ve vyšších patrech oblaků. Největší vločky dopadají na zem při teplotě minus jeden stupeň Celsia, pak se zmenšují. Další zvětšení pak přichází při minus patnácti stupních. V tomto případě ale nemluvíme o teplotách v oblaku, ale o teplotách při dopadu na zem,“ vysvětluje Dagmar Honsová.

Podmínky, za kterých vločka slétá k zemi, ovlivňují nejen velikost, ale i její tvar. Sušší vzduch podporuje vznik plochých tvarů, vyšší vlhkost je zase tím, co vločce přidá na objemu a vykreslí na ní vzory podobné krajce.

Meteorologové nerozeznávají, který sníh je lepší a který je horší. Z pohledu návštěvníků hor je ale nejlepší prašan, který tvoří velké sněhové vločky hvězdicovitého tvaru s výrůstky tzv. dendrity.

„Prašan vzniká při minus jednom stupni Celsia a vysoké vlhkosti vzduchu proudícího hlavně ze západu. Měří nejčastěji kolem pěti milimetrů. Jejich nevýhodou je, že ve své podobě nevydrží dlouho a rychle tají. Nejdéle vydrží, pokud napadne alespoň dvaceticentimetrová vrstva,“ vysvětluje Dagmar Honsová.

Nenajdete dvě stejné

Meteorologové říkají, že každá vločka je jedinečná a jednotlivé kusy přirovnávají k otiskům prstů.

„Nenajdeme dvě identické vločky. Každá vločka obsahuje asi 1018 molekul vody a ty mohou být uspořádány v nekonečném množství variant. Kromě toho každá vločka putuje k zemi svou vlastní cestou, která ji v kresbě doladí do konečného tvaru. Rozmanitost a tvar přírodních vloček jsou v umělých podmínkách nenapodobitelné. Ani nejnovější metody umělého zasněžení nedokážou vločky vytvarovat do jejich přirozeného šestiramenného tvaru. Pod mikroskopem se jeví spíš jako nepravidelné skvrny,“ dodává Dagmar Honsová.