Divadlo text zlínského rodáka Benjamina Kurase představilo poprvé v minulé sezóně v cyklu inscenovaných čtení. Když se vám tehdy dostal do ruky scénář, jaké byly vaše první dojmy? 

Výborné, protože jsem si uvědomila, že nečtu jen divadelní hru. Bylo mi to tak blízké, je to zachycený život. Pan Kuras se k tomu i přiznal, že vycházel z vlastních zkušeností s maminkou. Je to skvěle napsané, každé slovo můžete nahradit svým vlastním. Není tam nic vykonstruované, nepřirozené.

Nebylo to pro vás tak přirozené třeba proto, že sama máte dva syny?

Možná ani moc ne. Nebo si to nechci přiznat, že jsem taková megera (smích).

Tak jsem to nemyslela. Myslím ty situace, kdy syn přijde, představí vám partnerku, kamaráda... Určitě je znáte.

Ano, moje zkušenost jako matky se tam rozhodně objevuje. Už na to mám právo, nakonec už bych klidně mohla být i babičkou. Ale já jsem se vždycky snažila být otevřená. Sama jsem zažila, když má matka s pochybnostmi hodnotila mého partnera a bylo mi to velmi nepříjemné. Já jsem se tohoto přístupu vždycky chtěla vyvarovat.

Jací jsou vaši synové?

Mezi mými syny je velký věkový rozdíl. Když ten starší dospíval, ten mladší byl ještě děcko. Teď je to obráceně. Ten starší už má ke čtyřicítce a randí ten mladší. Chodí se spolužačkou z vysoké školy, ale důsledně si drží odstup. Odstěhoval se a žije si svůj život, což je obrovská výhoda. Nemám tak možnost být svědkem něčeho, co se mi třeba nebude líbit, protože bych se určitě neudržela a něco bych řekla.

Takže když k nim jdete na návštěvu, „nevyhrnete si rukávy, nerozbíjíte ležení v obýváku…“?

Ne. Oni chodí na návštěvu ke mně (smích). Ale i kdyby, tohle bych nikdy neudělala. Matka by se dětem do života plést neměla. 

Jaký je Gustav Řezníček coby divadelní syn Danny? 

Gustav je úplně jiný než mí synové. Sám je hodně fixovaný na maminku, vůči ženám má hodně vyvinuté cítění, je empatický. Je veselý kolega, který se ale dovede i naštvat a nebojí se říct nepříjemnou pravdu, za což si ho moc vážím. Je to velmi otevřený člověk, bezprostřední. Moc dobře se s ním pracuje.

Čím to je podle vás, že čtení mělo takový úspěch?

Každý se v tom může najít – je to o synech, o matkách, ale i dcerách. Setkávají se v místě, které není domovem ani pro jednoho z nich. Je to atraktivní i tím, že se to neodehrává u nás. A zábavné v tom, že všichni si přece jenom to české hovínko na těch botách neseme.

Nikdy nekončí režírovala studentka JAMU Zuzana Patráková. Neměla z vás trochu respekt? 

Přišla mezi přátele, neměli jsme mezi sebou žádnou zeď. Moc ráda pracuji s mladými lidmi.

Bude Nikdy nekončí jako inscenace jiné? V čem?

V inscenovaném čtení se člověk hodně soustředí na text a nemůže figuru pořádně rozehrát, scénář v ruce omezuje a svazuje. Moc se těším, že Nikdy nekončí teď dostane nový rozměr, oči, které jsme měli předtím zahleděné do papírů. Takový kontakt dělá divy.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.