Postavit proti sobě dva mravní symboly národa, jež dělily sotva tři generace, a lehce je zpochybnit, vypadá jako slibný nápad. Nabízí se atraktivní, a když ne akční, pak alespoň slovní souboj zkušenosti staršího se zápalem mladíka, kalkulující racionality a ze srdce tryskajících emocí, protřelosti a naivity, deziluzí a iluzí.

Autorka Denisa Kábrtovárežisérem Pavlem Khekem však jdou v inscenaci Legenda 997, která ve svém názvu kóduje letopočet mučednické vraždy svatého Vojtěcha, výrazně za hranici očekávání: Starší Svatý Václav (Petr Mikeska) je tu za nihilistu, který se cynicky vysmívá upřímné touze budoucího druhého zemského patrona svatého Vojtěcha (Milan Ligač) povznést nevěřící a věčně hřešící Čechy k vyšším cílům.

Prodělaná tragická životní zkušenost s vlastním národem dovedla knížete Čechů nejen k pochybnostem, nýbrž k letargii: Nejpohodlnější je nedělat nic a podřídit se stavu všeobecného úpadku. Svatý Václav tak není pouhým skeptikem, nýbrž cynikem, není kritikem, nýbrž překvapivě pobaveným komentátorem a tudíž spolušiřitelem barbarství, není nositelem sice pochybovačné, ale přesto věřící moudrosti, nýbrž ateistického chytrolínství. Prostě je tu sám typickým Čechem.

Sundat národní modly z piedestalů a představit je jako smrtelníky s obyčejnými lidskými chybami, je samo o sobě rebelantsky sympatické. Je to v principu nejen svaté právo umělce, ale i věc, jež může podnítit kritické myšlení národa. Takové zpochybnění často schematických symbolů má smysl vždy, pokud má sloužit vyšší ideji.

Nejnovější inscenace mladoboleslavského divadla, jež měla premiéru 26. října, však takovou ideji postrádá. Přes šroubovici historického příběhu tak točitou, že se neobejde bez Václavových vysvětlujících komentářů, až hloupě poučujících, doklopýtá hra k poselství nepřesahujícímu rozměr závěrečné anekdoty: Večer končí po Vojtěchově násilné smrti, kdy se dva zmínění národní mučedníci scházejí na onom světě nad basou piva v konečně jednotném přesvědčení, že pro tenhle národ, stát či snad dokonce celý ten zkažený svět nemá smysl o cokoli usilovat.

Ani snahy po aktualizaci a vztažení minulosti k dnešku nevycházejí tak, jak by si představoval milovník umělecké disciplíny zvané divadlo: Leckdy marketingem nasáklé zhovadilé výroky současných politiků se tu obvykle zesměšňují způsobem stejně prvoplánovým.

A tak se nakonec tahle inscenace ukazuje jako typický produkt své doby: Kritizovanou absenci národní hrdosti a ideálů sama přiživuje. Plytkost světa minulého i současného vytroubí do světa tvůrčí plytkostí. Připomíná to jen potrefenou husu, která se z jeviště snaží zahýkat tak srozumitelně, aby jí jasně rozuměli všichni ti, co jsou sobě a jí rovní. Škoda dobře odvedené práce písničkářky Radůzy, jejíž texty nejdou s inscenačním rámcem až za hranu a se svou pokorou v ještě povznášejících mezích se stávají nevinným rukojmím celé téhle oslavy národního svátku postavené naruby.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.