Vybírat soulové nahrávky Marie Rottrové je velká radost a trochu starost. Naplnit jedno cédéčko je vcelku rychlá akce, ale mohou zůstat pochybnosti: je tam opravdu všechno nejdůležitější? Samotná interpretka sama zvolila a sestavila šťastnou jednadvacítku písniček, dokonale představujících její srdeční záležitost: soul, blues, gospel či black dance music.

Stačí si poslechnout třeba písně Blues řetězů, Pane můj, Dlouhá černá limuzína, Kdo má rád, Volej známý číslo, Pyšná dáma, On má, Tobogán nebo Má se stát - a máte hned jasno. Jde hlavně o písničky ze sedmdesátých a osmdesátých let. Přitom každá titul měl už v době svého nejen všechno, co má mít, ale i nadčasovost, což je kumšt.

Její ostravské začátky byly pod silným vlivem z Radio Luxembourg poslouchané, na čajích hrané a později v rozhlasovém studiu s kapelami Majestic a Flamingo natáčené černošské muziky. Vydávání na supraphonských singlech i albech jí zjednalo velkou reputaci a vyvolalo přezdívku Lady Soul.

Postupně ovšem zčásti opustila tuto skvěle zvládnutou, ale časem přece jen poněkud limitující hudební formu. Soulovost, tedy oduševnělost a procítěnost, však nepochybně přenesla do všeho příštího zpívání, to označení tedy navždy platí.

Marie Rottrová, také koncertně a často s někdejším pěveckým kolegou Petrem Němcem, se ráda k tomu repertoáru vrací. Jsou to důležité součásti její úspěšné kariéry, písničky s mohutnou energií, výbornými českými texty zahraničních předloh (Vladimír Čort, Aida Brumovská, Milan Sýkora, Jiří Bezruč, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba nebo Jiřina Fikejzová) a vydařenými domácími příspěvky z okruhu kapely Flamingo/Plameňáci, ale třeba také z pera Jaroslava Wykrenta.

Písničky, jež vždy zaujmou jejím expresivním a dokonale frázovaným zpěvem i značnou dávkou nepředstíraného prožitku. Potěší i sympatický obal stejně jak víceméně černobílé booklet.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.