Vzpomenete si ještě, v jaké atmosféře probíhaly zkoušky inscenace Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet? Je to už nějaká doba...

Je to zvláštní a náhody neexistují - nabídka na účinkování v této inscenaci ke mně  před třemi lety doputovala právě v den mých narozenin. Zkoušení bylo velmi intenzivní a pro mě ojedinělé už proto, že se nejednalo o inscenaci sehraného souboru, kde se všichni takzvaně dobře znají. Obsazení bylo postaveno z lidí, kteří spolu do té doby neměli většinou žádnou osobní zkušenost. Jakub Korčák je mimořádně náročný režisér, který trvá na své představě do posledního detailu. Zkoušení bylo opravdu velmi niterné a šlo až na dřeň. Ale takto mi to vyhovuje. 

Jak byste představení charakterizoval, pro jaký typ diváka je určeno?

Naše představení není lehké jednoznačně charakterizovat. Za hodinu a půl svého trvání nabídne divákovi přehršel myšlenkových podnětů, v nichž zorientovat se "na první dobrou" asi není nejjednodušší. Když se mu ale podaří napojit na energii herců a má chuť podílel se aktivně na tom, co mu herci ve svých promluvách nabízejí, může to pro něj být velký požitek. Nechat se unášet krásou hrabalovského slova, silným obsahem jednotlivých proklamací i absurdností předváděných situací - to podle mě může být zážitkem právě pro divadelní fajnšmekry.

Jak jste se popasoval s postavou Valeriána?

Pro mě je důležité mít tu svoji postavu rád. Pokud si ji, stejně jako situace, se kterými se během inscenace musíte jejím prostřednictvím popasovat, zamilujete, je to pro vás jako pro herce výhra. A mně se tohle s Valeriánem podařilo.

V inscenaci hrají čtyři herci. Jak se vám spolu pracuje?

Zkoušelo a hraje se nám spolu moc dobře, mluvím-li tedy za sebe. S Milanem Mikulčíkem se z nás dokonce za tu dobu stali blízcí přátelé. A to je velký osudový bonus navíc. Inscenace se bohužel hraje velmi málo, a tak každou její reprízu vnímám jako určitý osobní svátek.

Co vy a pan Bohumil Hrabal?

Znám několik filmových adaptací jeho děl a všechny jsou vynikající. Ocenil jsem Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela, Sběrné surovosti, což je sugestivní krátký film Juraje Herze, a líbila se mi také Příliš hlučná samota režisérky Věry Cais. Právě poslední dva jmenované filmy jsem si před lety promítal na svém studentském privátu a pamatuju si, že jsem si některé jeho pasáže pouštěl opakovaně a nechal se uchvacovat jejich krásou a myšlenkovým přesahem. Kde by mě tehdy napadlo, že sám budu po deseti letech vystupovat v hrabalovském divadelním představení, které se odehrává právě v Hanťově sběrně.   

Je pravda, že si ke každé inscenaci píšete deník?

Ano, píšu si zápisky k tomu, jak během zkoušení vnímám celý inscenační proces, jak se porovnávám nejen s postavou, ale i s kolegy a režisérem. Zaznamenávám si také průběh jednotlivých představení, co a jak se  proměňuje. Moje zápisky jsou samozřejmě velmi osobní. Tato sebereflexe je pro mě důležitá i zpětně. Je pro mě mimo jiné dokladem toho, že se to všechno skutečně odehrálo... Divadlo je pomíjivé - a už v okamžiku zrození je určeno k zániku. Ale právě i to má pro mě kouzlo, že je to vše dílem ryzí přítomnosti. Je to neopakovatelné...

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.