Miluše Voborníková (které se ovšem od začátku její umělecké dráhy říká Miluška) se narodila se 25. prosince 1949 v Mladé Boleslavi, ale rodina Voborníkových žila ve vesničce Krpy u Mělníka. Když byl Milušce rok, odstěhovali se Voborníkovi do Prahy. Tam studovala zdravotní školu, ale po večerech také zpěv na Lidové konzervatoři.

Jako pohybově nadaná holčička docházela ještě předtím do baletu i na gymnastiku, ale když si coby šestnáctiletá "přičichla" k mikrofonu, bylo rozhodnuto. První pěveckou soutěž sice nevyhrála, ale třeba na Talentu 1967 se umístila jako čtvrtá. K image půvabné zpěvačky tehdy patřily dlouhé vlasy, minisukně a krásné nohy.

Když v roce 1968 vyhrála konkurz do Semaforu, měla za sebou zpívání na čajích stejně jako hraní s beatovou skupinou Nothing. V Semaforu vystupovala nejdřív v tanečních a sborových číslech jako jedna ze "šantánových girls", později sólově. Úspěch jí přinesly i první singly s písničkami jako Gimmi dat ding, Pupákova píseň lásky, Líbej mne víc, Pane maharadža nebo V Čibu je bál.

Díky angažmá v divadle mohla na sobě mladá zpěvačka pracovat, naučila se třeba také stepovat. Popularitu jí začátkem 70. let přinesly nejen úspěšné singly, ale i účast na tuzemských festivalech Děčínská kotva a Bratislavská lyra. Pěvecký um a atraktivní exteriér zúročila také na mezinárodním festivalu v polských Sopotech, kde v roce 1972 získala cenu akreditovaných novinářů a fotoreportérů.

Její fotogenický vzhled ji přivedl před filmovou a televizní kameru, což dokumentují například snímky Jsem nebe (1970), Ženy v ofsajdu (1971), Půlnoční kolona (1972) či Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1980). Větší roli si zahrála v televizním dramatu Lev je v ulicích (1972), kde měla za partnera Vladimíra Menšíka, dále se objevila v muzikálu Miláček (1972), který podle předlohy Guy de Maupassanta natočil Ján Roháč s Waldemarem Matuškou v hlavní roli, anebo v televizní pohádce O ševci Matějovi (1973). Nazpívala také pěvecké party komorné v televizní pohádce Žabí muzikál (1969).

V roce 1972 odešla ze Semaforu na volnou nohu a začala vystupovat po boku Petra Spáleného a jeho kapely Apollo doma i v zahraničí. V roce 1976, kdy jí vyšlo druhé sólové album Doteky, utrpěla po těžké autonehodě vážná zranění, která způsobila v její rozjeté kariéře delší pauzu.

Přesto se dokázala vrátit a v roce 1979 nastoupila opět do Semaforu. Zvolněný pracovní režim ovšem přál zpěvaččinu soukromí - zatímco v roce 1980 se provdala za Petra Spáleného, o rok později porodila dceru Barboru.

Zatímco začátkem devadesátých let vystupovala v Divadle Jiřího Grossmanna, později se vrátila ke koncertní činnosti, a to se svým manželem Petrem Spáleným a Apollo bandem, což platí dodnes.

Během posledních let vyšla zpěvačce dvě retrospektivní alba s hity a zásadními písněmi jako Staré říční proudy, Baletka Lenka, Ráda mám ráno probuzené, Pod modrou oblohou, Nepovídej, V životě ne! nebo Dobře, že tě mámo mám. 

Profesní i soukromé peripetie zpěvačky Milušky Voborníkové připomíná i kniha Legendy československé populární hudby - 70. a 80. léta, kterou vydalo nakladatelství Grada Publishing.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.