Když se dnes díváte na vaše fotografie pop zpěváků, nepřepadne vás náhodou pocit nostalgie?

Spíš než nostalgie mne přepadá děs z toho, jak to rychle uteklo.

Nápady k focení jste nosil vy? Myslím tím různé rekvizity, oblečení, nebo místo focení…

Bavilo mne vymýšlet pro fotografování různá prostředí, většinou mi zpěváci a zpěvačky věřili a nechali to na mě. Jediná výjimka byl Karel Gott, už tenkrát si hlídal "imidž" a vždycky se ptal, proč tam a proč tohle. Hodně jsem se právě tímhle naučil.

Vy jste ale nefotil jen naše interprety...

Fotografoval jsem dost i zahraniční interprety, například zpěváky Julii Driscoll, Gilbera Bécauda, Mireille Mathieu, Paula Anku, Barbru Streisand, Johnyho Cashe, Suzi Quatro, Tinu Turner, Raye Charlese nebo Amandu Lear, z kapel Hot Chocolate, Les Humphries Singers, Queen, Rolling Stones, Depeche Mode…

Zajímalo by mne, jakou hudbu jste poslouchal tehdy a jakou posloucháte dnes?

Zhruba do čtyřiceti jsem poslouchal převážně rock a populár, další léta už téměř výhradně klasiku. Jsem docela operní nadšenec a jsem rád, že mám to štěstí a mohl jsem na stará kolena navštívit slavné evropské operní domy, jsou to například La Scala či La Fenice, ale také operní scény v Mnichově a ve Vídni.

Které z fotografií, které právě v Praze vystavujete, si ceníte nejvíc a proč?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Snad fotky Karla Gotta, jemuž jsem udělal titulní fotografie na devět LP - a focení bylo bezvadné. Nebo fotky Marty Kubišové, kterou jsem obdivoval nejen jako zpěvačku. Na své první samostatné výstavě v květnu 1970 ve výstavní síni Fotochema jsem její fotky vystavoval ještě pár měsíců poté, co jí zakázali zpívat. Mám doma návštěvní knihy, kde mnohokrát lidé píší „Ať žije Dubček a Marta“, v jednom případě také někdo přidal „a Dlabola.“ - Kupodivu kromě výměny návštěvní knihy za novou, nepopsanou, z toho tehdy nebyl žádný průšvih.