Dnes žije v Domově pro seniory Anavita v Plzni, ale vyrůstala v severočeských Chabařovicích. ”Za války byly jiné starosti než škola. Pak jsem šla hned do 3. třídy, ale neuměla jsem ani slovo česky,“ vzpomíná paní Felizitas.

Nevzdala se a poprala se s češtinou. „No, nejen s češtinou, jako Němka jsem si musela ve škole, v poválečné době, navíc na severu Čech, získat respekt. Naštěstí jsem byla vždy docela velká, takže jsem se uměla i poprat,“ usmívá se dnes.

Byla houževnatá a nevzdala se. Největší důvěrnicí se jí stala panenka, kterou má doteď. Ale už v 5. třídě napsala svou první báseň v češtině. Postupně se školní sešit začal zaplňovat dalšími a dalšími verši. Jako by v nich našla po dětské panence další možnost, jak se svěřit se svými pocity a zážitky. Záliba jí vydržela celý život, a tak školních sešitů popsaných básněmi stále přibývalo. Před několika lety je nechala přepsat a svázat. Vzniklo sedm knih veršů. „Padly na to celé úspory na dovolenou,“ pokyvuje hlavou.

Manžel jí zemřel, druhého jí našel pětiletý syn

V sedmi knihách jsou ukryty hluboké myšlenky a životní pravdy. Protože život paní Felizitas i v dospělosti postavil do cesty nelehké zkoušky. „Vdala jsem se, narodil se nám synek, byla jsem šťastná. Bohužel mě brzy opět čekala cesta na hřbitov, protože manžel zemřel. Zůstala jsem sama s dítětem,“ vypráví a listuje verši, které odrážejí i tuto životní zkoušku.

Druhého manžela jí našel syn. „Bylo to v Hřensku, pětiletý syn za mnou přišel, že příští den s námi půjde na výlet jeho nový kamarád. Tak jsem chystala bonbóny a čekala kluka z pískoviště. Ale za dveřmi stál chlap jako hora,“ směje se paní Felizitas. Ještě ten večer ji nový známý po společném výletě požádal o ruku. „Vzali jsme se, po třech letech se nám narodila dcerka. Teď už jsme spolu 55 let,“ podívá se s dojetím na manžela, s nímž už rok bydlí v plzeňské Anavitě.

První cena v literární soutěži

Verše píše dál i v domově pro seniory. „Jednou tu byla na návštěvě taková malá holčička s maminkou. Moc se mi líbila, tak jsem jí napsala básničku. Maminka ani nechtěla věřit, že jsem ji vytvořila během té chvilky,“ směje se Felizitas.

Její tvorby si ale všimla pečovatelka z Anavity a poslala několik básní do soutěže Polabská vrba 2017. „Pak mi přišla taková velká obálka, říkám si, co to asi je? A byl tam diplom za 1. místo v literární soutěži v kategorii poezie,“ vypráví paní Válková.

Ve svém pokoji v domově seniorů se dnes dívala na zprávy o prvňáčcích, kteří šli do školy. Přeje jim, aby nikdy nic nevzdávali. Sama listuje svými knihami veršů a sní nyní o tom, jak by bylo pěkné vidět je vydané. Ví, že to není jednoduché, ale ani ona se nevzdává. Jak to ostatně vyjádřila ve verších:

O štěstí musíš bojovat,

dřít se a namáhat,

je to věčný boj

a stále se hodnota mění,

je to touha po tom, co není.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.