Gründonnerstag (Zelený čtvrtek) byl dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen snad o zeleného mešního roucha, které se toho dne užívalo.

Dříve bývalo tradicí na Zelený čtvrtek jíst především zelené pokrmy jako špenát, různé druhy zelí a hrách. Právě pokrmy připravené z těchto potravin měly člověku zaručit pevné zdraví po celý rok. Jaké byly další tradice a zvyky našich předků?

Na Zelený čtvrtek umlkají kostelní zvony

Kostelní zvony zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty. Říká se, že „odlétají do Říma". Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely.

Hlas zvonů nahrazovaly o Velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky - nejen malé do ruky, ale především na jihovýchodní Moravě i velké klapačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici, na mnoha místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše.

V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i dívky. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře. Procházeli celou vesnicí a odříkávali:

"My Jidáše honíme

a dřevem mu zvoníme.

Kdo ho viděl, ať nám poví

o nevěrným Jidášovi.

Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,

že jsi Pána Krista Židům prozradil?

Za to musíš v pekle hořít,

s čertem, ďáblem se tam mořit.

Až Jidáše chytíme,

do ohně ho hodíme".

Na Zelený čtvrtek biskup umýval nohy dvanácti řeholníkům

Při mši na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy dvanácti starcům nebo řeholním bratřím. Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům.

Lidé toho dne často vstávali časně ráno, rodina se společně pomodlila a potom se všichni omyli rosou, aby byli celý rok zdraví. Na Zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce; smetí se odnášelo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy.

Kdo první snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazané medem, měl být uchráněn před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se v nich celý rok držela voda.

Odpoledne na Zelený čtvrtek bylo zakázáno pracovat. Bylo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli doma šlehalo po podlaze a peřinách a přitom se volalo: "Ven hosti - bez kosti." Tak se zaháněly blechy. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového hrnečku dům i jeho okolí. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic, které by mohly uškodit.

Zdroj: Církevní rok a lidové obyčeje (Vlastimil Vondruška), knižní archiv České tradice a internet.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.