Odborný výklad seznámí posluchače s konkrétními příklady pocházejícími zejména ze sbírek českých a moravských institucí a také nastíní vývoj výrobních technologií čepelí mečů a některých zdobných technik garnitur rukojetí.

Různé typy chladných pobočních zbraní patřily k hlavní výzbroji středověkých bojovníků. Daný druh zbraní byl určen k boji zblízka jak při válečných střetech, tak v případě nutné sebeobrany. Díky tomu byli různými typy chladných pobočních zbraní vybaveni nejen příslušníci vyšších společenských vrstev, ale ve větším měřítku se s nimi setkáváme i v měšťanských domácnostech a vesnických gruntech.

Dominantní postavení mezi těmito zbraněmi nepochybně zaujímal meč, který byl mimo praktickou funkci nositelem i řady symbolických významů. V období raného středověku byl meč významným atributem a symbolem společenského postavení svého majitele, což se odráželo nejen v jejich bohaté výzdobě, ale i v tom, že po smrti majitele byly tyto zbraně součástí jejich hrobových výbav.

Omezení vlastnictví mečů v raně středověké společnosti bylo limitováno nepochybně především jejich vysokou pořizovací cenou, kterou si mohli dovolit vynaložit pouze opravdové špičky tehdejších elit. Meč se tak stal odznakem vyššího společenského statutu a později rovněž symbolem práva, především toho hrdelního, jehož výkon byl s tímto společenským postavením nedílně spjat.

Na raně středověké meče plynule navázal vývoj tzv. mečů románských, které byly stejně jako jejich předchůdci vybaveny krátkými, poměrně širokými čepelemi, které se v průběhu času neustále prodlužovaly, a jejich hrot byl stále výraznější.

Meče v období 11. – 13. století byly neustále primárně ovládány jednou rukou, čemuž byla uzpůsobena jejich garnitura rukojeti s dominujícími masivními jednodílnými hlavicemi, které meče vyvažovaly. Celková váha zbraně však byla stále posunuta více ke hrotu, což nás informuje o tom, že tyto zbraně byly určeny především k sečným útokům. V této době byl meč, a to i díky přetrvávajícím velkým pořizovacím nákladům, stále jistým odznakem společenského postavení svého majitele.

Od konce 13. století, v reakci na stále dokonalejší ochrannou zbroj, řešili mečíři neodkladnou otázku zvýšení účinnosti mečů. Tento důležitý problém vyřešili tím, že výrazně prodloužili délku čepele, kvůli čemuž museli adekvátně prodloužit i délku rukojeti.

Vznikly tak typické dlouhé meče, jež byly ovládány oběma rukama, což efektivitu těchto zbraní výrazně zvýšilo. Jejich těžiště se posunulo směrem k rukojeti, což mělo za následek lepší ovladatelnost zbraně i při provádění bodných útoků.

Další zajímavé informace z historie vývoje evropského meče se dozvíte při návštěvě první letošní přednášky přerovského muzea.

Přednášející: 

Mgr. Petr Žákovský, Ph.D. - Archeologický ústav AV ČR Brno, v.v.i.
Mgr. Patrick Bárta - Archeologický ústav AV ČR Brno, v.v.i.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.