Beseda s tvůrci filmu je vždy zajímavá, v tomto případě, kdy do Dobrušky přijel Jiří Vejdělek s producentem Tomášem Hofmanem, byla lákavou prémií za zakoupení vstupenky.

Slyšet postřehy z natáčení i z přípravy filmu, možnost vžít se do pozice režiséra při výběru herců těsně poté, co divák film osobně zhlédne, získává na ceně a také umocní celkové dojmy.

Jiří Vejdělek vsadil znovu na výrazné a nezaměnitelné herce, zároveň s trochou nadsázky přiznal, že aktérům vedlejších rolí vysvětlil, že Eliška Balzerová má zkrátka pro hlavní roli Evy protekci z minula.

Filmoví fanoušci uznali, že opět nezklamala. Rozehrála kostýmní návrhářku Evu, která tahala za nitky života svých nejbližších a psala svůj vlastní příběh z jejich života tak, jak to umí jen ona - s jiskrou i smutkem v oku, gestech a všem, čím se vyjadřuje, takže se divák směje a zároveň mnohému ukápne i slza.

Skvěle jí přitom sekunduje Táňa Vilhelmová v roli dcery Terezy, která se pere nejen s nemocí, ale i šedí manželského života. Ukazuje přitom vnitřní sílu, tolik potřebnou, aby jedinec dokázal takové období zvládnout.    

Hvězdné ženské obsazení mají ovšem ve filmu i role vedlejší. Vždyť Vilma Cibulková, Eva Holubová, Hana Maciuchová nebo Emília Vášáryová patří mezi extratřídu, a také tady potvrdily, že není malých rolí...    

Jiří Vejdělek k tomu poznamenal: „Je velmi těžké na malém prostoru vyjádřit historii celého života ve zkratce. Všechny ale pochopily, že to nejsou role velké rozsahem, ale jsou velmi důležité. Doufám, že si získaly vaši úctu a vaše srdce.” A měl pravdu.

„Samozřejmě bylo také nutné najít mužské protějšky, aby to se ženskými vydržely, aby ustály vlnu krásy a ženského talentu,” řekl režisér s tím, že Martin Myšička, Bolek Polívka, Václav Neužil i ostatní to zvládli a také oni odvedli skvělé výkony, neboť, jak dodal s úsměvem tvůrce filmu: „Všichni se řídili mými dobrými radami.”

Že se jednalo o napínavou podívanou, přiznali sami diváci, pro něž nečekaně zůstala jak podoba zemřelého hudebníka Ludvíka, tak jeho nemanželského syna Tomáše záhadou i po skončení filmu.

Odezva zvláště mužské části publika navíc jasně potvrzovala, jak značnou pozornost si právě u ní získala také "herečka" v červenobílém kostýmu, jejíž hlas "bublal" kdesi pod naleštěnou kapotou a zahlcené plíce v jednom případě dokonce chrlily množství páry. Byla jí Carevna či lépe Volha GAZ 21, na níž mnozí pánové v hledišti "ujížděli" směrem do svého mládí.           

Jiří Vejdělek jim prozradil, že auto nechal štáb vyrobit na míru tak, aby připomínalo americký bourák. Líčil také, jak volhu herečky občas řídily, občas neřídily, a přesto jely a posouvaly děj.    

A závěr? Tátova volha je film ze života. K němu patří jak nemoc, tak odchody nejbližších i překvapení v podobě nemanželských dětí nebo nevlastních sourozenců.

Ne každý však dokáže takové situace zvládnout. Grácie a nadhled, s jakými to v tomto filmovém příběhu dokazují Eva, Tereza a jejich další "spoluhráči", může být vodítkem pro příběhy skutečné. I proto stojí za to Tátovu volhu vidět.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.