Byla jste s Bohumilem Hrabalem i v osobním kontaktu?

Bohumil Hrabal, to je moje doživotní veliká láska. Opravdu si myslím, že je nedoceněný. Že ho Maďaři mají snad víc radši než Češi… Dlužíme mu Nobelovu cenu. Je nesmírně nadčasový. Navazuje na nejkrásnější literární velikány, naše i světové. Ovšem vždycky je pohrabalovští, dodá tomu přidanou hodnotu a originalitu, je v tom vždy notný kus poezie, úcta k jazyku, zvláštní humor, nostalgie, láska k obyčejnému, ve kterém umí najít nízké i vznešené... Mám štěstí, že jsem ho znala osobně. A že právě on mě několikrát osobně podpořil v mém psaní.

Máte na svém kontě slušnou řádku knih. Jak je to s jejich vydáváním?

Vždy jsem stála mimo hlavní proudy a většinu knížek si sama zaplatila, vydala a dokonce i prodala. „Mé a Františkovy aneb Z jiného světa“ jsem vydala v nakladatelství Bakalář v nákladu 10 tisíc a téměř celý náklad jsem prodala ve svém obchodě na Národní třídě ve Františkových Lázních. Také vděčím několika svým utajeným sponzorům a nějaká koruna byla z Ceny B. Polana za knihu „Harlekýn na římse“. K tomu jsou ty ceny dobré, ne pro čechrání EGA. Většina básníků to má stejně, proto se snažíme dělat autorská čtení, kde sem tam něco prodáme.

Kdy jste začala psát verše k obrazům Romany Štrynclové?

Na úplném počátku byl můj impuls k tomu, aby Romana nevěnovala svou pozornost jen brněnským kočkám, jak původně patriotsky chtěla, neb ony potřebují pomoci všechny. Kočky totiž nemají tušení, ve kterém městě žijí. Tato spolupráce v „kočičí charitě“ se vlastně začala od Romaniny úspěšné výstavy v gurmánské restauraci s galerií Artamo v Plzni, kde součástí mého pořadu se křtem nové básnické sbírky Harlekýn na římse byla i její úžasná výstava, a to nejen obrazů koček. Také proto jsem musela přistoupit na kočičí básnickou tvorbu a Romaninu zakázku! Nelituju toho, protože vím, že sloužíme dobré věci.

Jak se navzájem inspirujete?

Na začátku jsem hodila rukavici malířce já a ona mi to hned oplatila, hodila mi tuto rukavici, kterou nešlo přeci nezvednout. Myslím, že se od té doby oslovujeme vzájemně, jednou, vznikne-li báseň dříve, ji někdy nabídnu Romaně, protože dopředu vidím ten obraz od ní, jindy si vybere sama a naprosto jsem šokovaná, že ji jediná báseň může inspirovat k celé řadě obrazů. Např. z mé dávné sbírky NAHATMA se pro ni jedna jediná báseň Budu ti říkat bábo stala podnětem k celému cyklu Báby. Myslím, že naše vzájemné inspirace jsou šťastné.

Píšete básničky o kočkách i bez ohledu na obrazy?

Samozřejmě. Prvotní inspiraci mám ze všeho nejraději. Druhotná už je druhotná... Kočka je nejlepší inspirace, je-li živá. Magický tvor a krásná potvora je to. Vnímám ji tak od svého nejútlejšího dětství. Mám pocit, že básničky o kočkách jsem psala už ve svém předminulém životě. Kočka je mi vzorem. Nejen proto, že miluje svá koťata, ale i kocoury. Je svá. Mám ráda i psy. Ale kočky jsou lepší, protože se nikdy nedaly k policii. Kdo miluje kočky, musí milovat i chlupy v polévce.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.