Anna Karenina je nejen sondou velkého romanopisce, filozofa, pedagoga a vizionáře do duše ženy, sociální vrstvy, v níž se pohybuje i obrazem společnosti Ruska druhé poloviny 19. století. Rozsáhlý román zamýšlející se nad smyslem života byl mnohokrát převeden do podoby divadelní i filmové. Přes své historické, geografické a společenské ukotvení, či snad proto, svým nadčasovým obsahem a posláním stejně niterně i palčivě osloví dnešního čtenáře či diváka. Podařilo se to i brněnské inscenaci.

Autorem dramatizace je dramaturg Jiří Záviš, za využití překladu T. Haškové. Do konečné podoby text upravil a současně vybral hudbu režisér Petr Gazdík, šéf muzikálového souboru, režisér, nejširší diváckou obcí vnímaný asi nejvíce, jako interpret velkých pěveckých i hereckých rolí. Za úspěchem inscenace stojí podstatnou měrou spolupráce těch dvou. Vycházeli ze společné snahy zachovat historické danosti, nevytvářet žádnou aktualizační verzi. Stavěli na Tolstém, myšlenkách a úvahách vložených do úst jeho postavám. Současně tak vyšli vstříc diváckému „hladu“ po „velkém divadelním kusu“, dramatu „v historických kulisách“, se vším všudy, přitom se sdělením nadčasovým, tedy vždy současným i moderním. 

Výsledkem spolupráce celého tvůrčího týmu a hereckého ansámblu, je představení bez nadsázky velkolepé, kompaktní, ve všech složkách vyrovnané, působivé. V Gazdíkově režijním pojetí scéna za scénou plynou v přirozeném toku, předchozí nenásilně přecházejí v následující pouze emotivitu posilující hudebním podkresem či krátkým, nejčastěji klavírním intermezzem. (Pod hudební spoluprací je podepsán Jiří Topol Novotný.)

Na úspěchu inscenace se výrazně podílí scéna Emila Konečného s projekcemi Petra Hlouška a světelným designem Davida Kachlíře, a ovšem: nádherné kostýmy Elišky Lupačové Ondráčkové. Herci se v nich jistě dobře cítili a v takto komponovaném prostředí se jim muselo dobře nejen hrát, ale i sát atmosféru Tolstého doby.

Herců se na scéně pohybovalo opravdu nemálo, uznání náleží všem, včetně těm v menších rolích. Nechyběla ani sympatická dětská skupinka, která představení určitě oživila, svěřené úlohy zvládla bravurně a přirozeně jak vlastní hru, do jednoho vydrželi čile a svěže do pozdních večerních hodin. 

Ve velké, ne snadné ústřední roli ve všech jejích podobách a proměnách zářila Ivana Vaňková. Svou Annu Kareninu uchopila bravurně, s vnitřním porozuměním, je její velkou rolí. Janu Mazákovi role manžela, blízkého jí jak voda ohni, výtečně sedla. Vronského ztvárnil Jiří Mach. Skvělý Michal Istenik vícekrát nabudil spontánní ohlas a smích diváků. Přesvědčivý byl Michal Němec jako Levin - postava blízká samému autorovi. Petra Šimberová svou Kitty provedla od naivně zamilované dívenky v ženu, která ví, co chce. Příjemné bylo mezi ostatními dámami vidět opět Pavlu Vitázkovou.

Představení tři a půl hodiny, před pondělím, a lidé si ještě vyměňovali dojmy. Asi nejlepší kritérium úspěchu. 

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.