Oskar a Růžová paní je jedním z příběhů známého prozaického triptychu francouzsko-belgického spisovatele E. E. Schmitta. Tématem, spíše pozadím každého, je vždy jedno ze tří velkých monoteistických náboženství.

Příběh o desetiletém Oskarovi je z „našeho křesťanského světa“, nepřítomným či přítomným spoluhráčem je Bůh, jemuž malý pacient s konečnou diagnózou adresuje dopisy. Podnět dala nenásilně a přirozeně babi Růža, ošetřovatelka, která se Oskaru stala pojítkem se světem, z něhož je mu souzeno brzy odejít.

K babi si vytvořil silné pouto, ona k němu, stejně silné, snad i silnější, že přetrvá po jeho odchodu. Díky ní, najde cestu k pochopení rodičů, jejichž přetvářka a nejistota v chování k umírajícímu dítěti, posilovala tu jeho vlastní. Od babi získá také inspiraci k další hře: brát každý ze svých dní za celé desetiletí. Oskar tak prožije první dětskou i celoživotní lásku, dospělost, až dojde k věku, kterého se dožije málokdo.

Třebaže hra o umírání malého chlapce na leukémii je nutně emotivní, až vhání slzy do očí, má nemálo míst, v nichž Oskar úvahami a postřehy přináší uvolňující smích. Lidským údělem spjatým s konečností žití proniká nezmírající naděje, smysl, víra.

Že je tak vnímáno diváky, je zásluhou obou aktérů. Do Oskara se vtělil přesvědčivě a skvěle Vladimír Hauser, nejinak samozřejmě Ivana Hloužková do babi Růži. Na chvilku se stala i Oskarovou maminkou, dokázala se, jak kouzlem, na okamžik proměnit i v malou pacientku z vedlejšího pokoje, Oskarovu lásku.

Autor vepsal postavě Růžové paní anamnézu zápasnice, zvládající souboje na žíněnce, a jistě i ty malicherné, zbytečné a marné, jak je přináší člověku život mezi lidmi. O tom se od ní nic nedozvíme. Autor volil postavu, až symbolicky prostou, přímou, ráznou, vnitřně ovšem citlivou a vnímavou, tu nejlepší průvodkyni posledními dny v daných životních kulisách.

Oskar a Růžová paní v Divadle Husa na provázku je výborně uchopenou inscenací zkušené režisérky Hany Mikoláškové. Ocenit třeba i hutnost – celé představení brněnského zpracování vystačilo s pouhými šedesáti minutami. Prostředí sklepní scény je pro komorní příběh ideální, vystačí si prakticky bez kulis, jen s křeslem, plachtou – pokrývkou pro malého pacienta a proměnami světla a tmy. Denní světlo zvenčí vstupuje po ránu a rozjasňuje nemocniční pokoj. Lampička na nočním stolku je zháší do noci a snů s měnícím se obsahem. Vše ostatní je v rukou herce a herečky – dlouholetých opor souboru. Svým umem ovládli na hodinu prostor i mysl přítomných, podnítili jistě k následným otázkám a úvahám.

Myslím, že úspěšné brněnské zpracování Oskara a Růžové paní vypovídá i o tom, jak zdánlivá „jednoduchost“ bývá často klíčem k síle a účinnosti sdělení. Inscenace, která se bezprostředně dotýká bazálních otázek lidské existence, má potenciál oslovit nejširší paletu diváků. To je vždy cenné. Není „složitou intelektuální konstrukcí“ míří na emoce, teprve pak přes ně, jejich prostřednictvím, k úvahám, k názorům.

Když na výlet, tak s turistickou navigací Mapy.cz. Aplikace je zdarma a funguje i bez signálu.