Hlavní obsah
Jak ustát vlastní nevěru tak, aby manželství nepadlo v ohrožení? S tím si v komedii Pravda láme na Malé scéně boleslavského divadla hlavu Ivo Theimer. Foto: Anna Hladká

Zatloukat nevěru, nebo ji přiznat? Protagonisté divadelní komedie Pravda vám pořádně zamotají hlavu

Florian Zeller, Francouz s německým jménem, patří k nejhranějším divadelním autorům současné Evropy. Hlavně proto, že dokáže psát lehké, a přitom rafinovaně stavěné komedie. Taková je i Pravda, hra, kterou po chebském divadle a pražské Fidlovačce uvádí od 16. března i divadlo v Mladé Boleslavi.

Jak ustát vlastní nevěru tak, aby manželství nepadlo v ohrožení? S tím si v komedii Pravda láme na Malé scéně boleslavského divadla hlavu Ivo Theimer. Foto: Anna Hladká
Zatloukat nevěru, nebo ji přiznat? Protagonisté divadelní komedie Pravda vám pořádně zamotají hlavu

Málokdo ze současných dramatiků dokáže vládnout tak lehkým perem, a přitom dodat své hře tak důmyslnou stavbu jako právě brzký čtyřicátník Florian Zeller. Tyto atributy přitom nemizí ani tehdy, hraje-li se na závažnější téma, jak to na péči současné sendvičové generace o nemocné rodiče, postižené třeba Alzheimerem, dokazuje třeba skvělá tragikomedie Otec, kterou momentálně uvádí pražské Divadlo Rokoko v hlavní roli s fenomenálním Janem Vlasákem.

Pravda je svým tématem lehkonohá, jakkoli je právě nevěra partnera věcí, se kterou se člověk obvykle nevyrovnává zrovna lehce. I tady, podobně jako ve hře Otec, ale dokáže Zeller diváka pěkně vodit za nos, a ten si i zde začíná stále častěji klást otázku, co je vlastně skutečnost, a co fikce. Zellera lze bez přehánění označit za mystifikátora každodennosti. A právě v tomhle je jeho největší síla.

Stěžejní roli nevěrníka Michela, zamotávajícího se stále více do vlastních lží, svěřil poprvé hostující režisér Peter Chmela v Mladé Boleslavi Ivo Theimerovi. Matador mnoha bulvárních i klasických komedií hraje tenhle kus jako další žánrový text v řadě. Jenže to není úplně nejlepší taktika.

Jeho tři partneři a souputníci, zdůraznit je třeba Petra Prokeše jako Paula a především Lucii Matouškovou coby Laurence, pochopili, že téhle komedii stačí mnohem jemnější předivo, v němž není třeba expresivního přehrávání – a to ani za situace, kdy jste lapeni do pasti, z níž se zoufale snažíte vyplést.

Michelovi, přesvědčenému, že svou nevěru hravě udrží pod pokličkou, pokud doma udrží jazyk za zuby i jeho milenka trápená výčitkami, by určitě slušel kabát stoicky klidného machistického suveréna, z něhož bude postupně vysvlékán svými blízkými. O tuto dimenzi Theimer publikum připravil, když nechává svého proutníka zmítat se nejen v osidlech následků vlastních nepravdivých tvrzení, ale už od počátků ho podává s těkavou nejistotu, projevovanou příliš silovým herectvím.

To Prokeš či Matoušková si celý ten spletenec lží, pravd, polopravd a zamlčených skutečností dokážou vychutnat mnohem rozvážněji - s tichou, ale o to větší, až intelektuální převahou. A právě tenhle nadhled, o nějž je člověk zabředávající do vlastních lží postupně připravován, by slušel i postavě Michela, který by ve hře na kočku a myš nemusel být po celou dobu jen onou myší.

Scénář je i přes banální zápletku utkán každopádně natolik důmyslně – a to není řeč zdaleka jen o víceznačném závěru, že tohle představení publikum jednoduše baví. A kvarteto herců, které doplňuje nová členka souboru Lucie Končoková, bude z netradiční scény Agnieszky Páté - Oldak, úzkého, milostně narůžovělého podlouhlého mola mezi dvakrát dvěma dlouhými řadami diváků, jistě bavit přísedící při nadstandardním počtu repríz.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků