Článek
Je to tvoje historicky první výstava. Jak sis užila vernisáž? Co spolužáci a jak hodnotili tvé práce učitelé a veřejnost?
Vernisáž jsem si užila skvěle. Nejdříve jsem se bála toho, že tam moc lidí nepřijde, ale nakonec to dopadlo mnohem lépe, než jsem očekávala. Všem se má práce líbila. Přece vám neřeknou na vaší vernisáži, že to není pěkné (smích).
Co jsou tvá díla zač? A jak dlouho obvykle pracuješ na jednom projektu?
Má díla jsou převážně kresby linerem. Přijde mi to tak snazší, nerozmazává se to rukou. Ovšem mám tu i tvorby akvarelem či temperou. Většinou se jedná o architekturu v přírodě či samostatnou architekturu nebo přírodu. Obvykle pracuji na kresbě déle, než na malbě. Kresba někdy trvá dva dny, někdy méně. Malba zhruba čtyři hodiny.
Taky název výstavy samotné je slovní hříčkou na téma "divoká Iva", "dovádivá Iva". Jsi opravdu tak divoká nebo se prostě jen ráda směješ?
Jsem opravdu divoká, a to díky tomu, že jsem hyperaktivní. Většinou mám dobrou náladu a směju se každé hlouposti.
Co maluješ ze všeho nejraději? Kdybys měla říct o nějakém svém díle, že tohle je fakt nejlepší tvůj kousek? Co by to bylo?
Nejraději maluji portréty, do kterých se člověk zahledí a přemýšlí, proč se zrovna ta vyobrazená osoba tak tváří. Třeba lidí, kteří se zrovna smějí, mračí se, pláčou, spí, jsou udivení... Nedá se to tak jednoduše popsat. Snažím se zrealizovat nějakou emoci. Nejlepší díla, která jsem kdy namalovala, jsou dvě zátiší, jsou to školní práce. Což je trochu paradox, protože mám ráda portréty, ale vím, že ta zátiší jsou prostě dobře provedená. U portrétů se vždy najde něco, na čem se dovednostně musí zapracovat.
Tři kantoři z hodonínské průmky o tobě na vernisáži výstavy pěli ódy. To se poslouchá dobře. Jak sis to užívala?
No tak užívala jsem si to skvěle! Kdo by si chvály neužíval. Ale samozřejmě nejsem dokonalá a nikdy nebudu. Vím, že ve svých pracích mám ještě hodně co zlepšovat, a to nemluvím o těch školních pracích.
Tvoje rodina tě podporuje na umělecké dráze? Bylo to vždycky snadné nebo sis musela svou cestu k umění vydobýt sama? Kdo je tvůj největší rodinný fanoušek?
Moje rodina mě podporuje skvěle. Myslím, že vše bylo snadné, má cesta k umění byla jasná. A kdyby to nebylo umění, byla by to kriminalistika či herectví. Můj největší fanoušek je samozřejmě maminka, která prohrabuje koše s papírem a hledá, co jsem vyhodila za staré kresby, a vše si to schovává. Pak také sestra mojí mamky, která bydlí hodně daleko, ale vždycky je moc nadšená, když jí přivezu nějaké malůvky a které si také všechny vystavuje.
Jaké jsou tvoje další koníčky?
Mám hodně koníčků. Krom kresby a malby je to také focení a modeling. Tomu se většinou věnuji o víkendech. Focení je malý koníček. Většinou si vezmu fotoaparát, najdu si pěkné místečko a fotím své kamarády. Potom si moc ráda hraji s editory fotografií a fotky různě upravuji.
Kde bereš inspiraci k tvorbě? Co tě osloví natolik, že to prostě musíš namalovat?
Osloví mě většinou pochmurné věci, nebo hodně barevné. Inspiraci beru všude kolem sebe. Bydlím na vesnici, kde je krásná starodávná architektura i pestrá příroda, a to je rozhodně inspirující.
