Článek
V pozdním středověku a raném novověku byly Mystika a věda úzce propojeny, dávní badatelé hledali „vyšší záměr“ nebo „harmonii sfér“, které by jim pomohly odhalit tajemství přírody.
Za samotné slovo alchymie vděčíme Arabům, kteří jim označovali souhrn poznatků starověkých řeckých učenců působících v egyptské Alexandrii. Od svých počátku byla alchymie tvořena dvěma složkami – technickou, která dala vzniknout moderní chemii, a filozofickou, postavenou na tehdy převládajícím názoru, že celý svět má svůj počátek v jedinečné prahmotě.
Právě existence prahmoty jim umožňovala tvrdit, že lze napodobit přírodní proces a tím je možné dosáhnout dokonalosti. Tedy získat z olova či rtuti dokonalejší kov – zlato prostřednictvím kamene mudrců či dosáhnout lidské dlouhověkosti prostřednictvím elixíru života.
Usilování alchymistů však vzbuzovalo podezření a obavy v ortodoxních kruzích katolické církve. Už papež Jan XXII. odsoudil všechny alchymisty jako podvodníky.
V 16. a v 17. století zájem o alchymii vrcholil, ať už byl motivován snahou po objasnění tajemství přírody nebo úsilím o snadné zbohatnutí. Rudolf II. nebyl žádnou výjimkou. Historici ho označují za velmi vzdělaného panovníka, ale podivína, což se projevovalo jeho doslova sběratelskou mánií a zaujetím pro alchymii, astrologii a okultní vědy.
Podle některých tvrzení měly působit na Pražském hradě až dvě stovky badatelů, ale ve skutečnosti jich bylo asi pětkrát méně a zdaleka ne všichni působili v hradním areálu. Útočištěm alchymistů měla být i Zlatá ulička, nazvaná právě od zlata, které se snažili vyrobit. Podle staré pověsti zde Rudolf II. osobně dohlížel na jejich práci a ve dne v noci zde hlídali halapartníci.
Podle dalších pověstí měla být velká alchymistická laboratoř v podzemí Pražského hradu. Taková laboratoř se dokonce objevila ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Ve Vikářské uličce měl zas v tajné laboratoři pomáhat samotnému císaři v jeho experimentech pokřtěný Žid Mordechaeus de Nelle.
Z Vikářské uličky je to blízko do věže Mihulka, kde snad nějaká císařská alchymistická laboratoř opravdu byla. V záznamu stavebního písaře Pražského hradu z roku 1609 je napsáno, že „byla zbudována nová dřevěná chodbička k novému laboratoriu Jeho Císařské Milosti“.
Jinak však sami alchymisté dbali na pravidla zformulovaná pro ně už ve 13. století Albertem Magnem. Tedy, že mistr alchymistického umění musí být mlčenlivý a musí umět zachovávat tajemství, a za druhé, musí mít místo a oddělený dům, skrytý před lidskými zraky; v kterém se provádějí nezbytné operace s látkami.
O výsledcích jejich pokusů se však můžeme jen dohadovat. V duchu pravidel Alberta Magna a patrně také ze strachu z konkurence a ze svaté inkvizice, se žádný z mistrů nešířil o výsledcích svých bádání.