Hlavní obsah

V romantické Divoké Šárce se měly ženy krutě pomstít mužům

• Aktualizováno
Novinky, Vratislav Konečný

Tolik legenda, hezká, leč krvavá, každopádně se jedná o jedno z nejhezčích území metropole. Praha je zrovna jako Řím rozložena na sedmi pahorcích, středem meandruje Vltava, k ní se sbíhají kaňonovitá údolí – Břežanské, Prokopské, Dalejské a také Šárecké.

Foto: Vratislav Konečný

Mezi Šestákovou a Kozákovou skálou je soutěska Džbán, tady si to muži vypili do dna

Článek

Bájí opředená Divoká Šárka je jednou z nejhezčích oddechových zón nejen pro Pražany, ale i pro návštěvníky hlavního města, kteří sem v údivu zavítají. Odmyslíme-li si v objekt fastfoodu nad vstupem do skalního kaňonu Džbán, začíná tu pastva pro oko i pro duši.

Mezi výhledovými skalami Šestákovou a Kozákovou se vine podle Šáreckého potoka asfaltka, hojně cyklisticky využívaná směrem k přírodnímu koupališti a celoročně otevřenou restaurací Dívčí skok.

Buližníkové skály se tu zvedají do stametrové výše, na Kozákově skále, z níž přehlédnete část Prahy 6 až k letohrádku Hvězda, je vždy hodně lidí, výstup z údolí není nikterak náročný. V prehistorických dobách tu bývalo hradiště. Skály jsou lezeckým terénem, občas  bohužel se smrtelným úrazem.

Jak Šárka Ctiradovi medovinu dala

Území je spjato s legendou o dívčí válce, konkrétně o Ctiradovi a Šárce, jak nám to podal spisovatel Alois Jirásek. Jak známo, ženy se občas naštvou, že už to s mužskými dál nejde a že tu tedy půjde bez nich. To si usmyslela jakási Vlasta, svolala i bez sociálních sítí jí podobné a začaly se chlapům mstít.

Mužští si zas postavili do čela jakéhosi Ctirada, který se svými věrnými napadl a zprznil dívčí četu někde v okolí dnešního Smíchova. To Vlastu dožralo, vybrala teenagerku Šárku a podstrčila mu ji spolu se džbánem medoviny (proto se soutěska jmenuje Džbán).

Šárka byla uvázaná u stromu a vedle ní ležel lesní roh. Ctirad s družinou jí skočil na báchorku, že ji Vlasta uvázala za trest, protože je na mužské, odvázali ji a zmatlali se medovinou. Šárka zadula na roh, a ženské chlapce zmasakrovaly. Mezitím si ale prý Ctirad se Šárkou ještě užili.

Ctirada zmučily na Dívčích hradech, kde měly stanoviště. Nakonec na ně vtrhli mužští z Vyšehradu, zatvrzelé feministky pobily, zbytek se oddal čechomnožení. A bylo po válce a legenda byla na světě.

Bývaly tu pastviny

Stromoví zakrývající stráně není staré. Do konce 19. století zde byla slabá čtvrtina porostu, lesy mizely od středověku, kdy se krajina pozvolna kultivovala. Území se využívalo hospodářsky, byly tu pastviny, vinice a na okrajových částech pole.

Zemědělsky se oblast využívala do začátku druhé světové války, a poté se nekontrolovaně začalo šířit náletové rostlinstvo. Nakonec začalo umělé zalesňování. Což nám, jako návštěvníkům, ve většině vyhovuje daleko více, než kdybychom se potloukali vyprahlou lesostepí za bekotu  ovcí.

Na potoce bývalo několik mlýnů, nejznámější byl Čertův, u něj se vynoříme ze skalního sevření, údolí se dále rozšiřuje a potok pokračuje k Vltavě. Můžeme pokračovat třemi trasami, nalevo do kopečka na Nebušice, napravo obkroužit hradištní skálu a vyjít ve Vokovicích. Poklidná cesta podle potoka nás zavede na Jenerálku, bývalý zámeček, sídlil tu po první válce domov legionářů-invalidů, za 2. války gestapo, nyní je v majetku baptistické církve.  

K Jenerálce umístil Eduard Štorch část vyprávění ve své knize Lovci mamutů.

Reklama

Výběr článků

Načítám