Hlavní obsah

V povodí řeky Tiché Orlice se od jara do zimy vyskytují vzácné rostliny

Novinky, Stanislava Dvořáková

Ústecký rodák, botanik a publicista RNDr. Pavel Kovář přednášel 16. března o zvláštnostech podorlické poříční krajiny v Městské knihovně v Ústí nad Orlicí. Přednáška byla doplněná mnoha příběhy z dětství prožitého v této oblasti.

Foto: Stanislava Dvořáková

PhDr.Jana Kalousková, ředitelka Městské hnihovny v Ústí nad Orlicí, uvítala vzácného hosta, RNDr.Pavla Kováře na přednášce.

Článek

Jsou místa, která navždy utkví v paměti. Vzpomínky na prožitou minulost zůstávají, současnost je lákavá. Vzhledem k tomu krajinný ekolog, botanik, profesor Přírodovědecké fakulty UK, Prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc. ochotně přijal pozvání k návštěvě města Ústí nad Orlicí, kde prožil deset let života a pro občany připravil přednášku o kráse této krajiny jak z hlediska odborného, tak s veselými příběhy svého pobytu.

Údolí Tiché Orlice nabízí bohatý studijní materiál pro přírodovědce v oboru geologie, botaniky a ekologie. RNDr. Pavel Kovář jako botanik se především zaměřil na způsob putování rostlin kaňonem Tiché Orlice v různém období, kdy zároveň upozornil na některé druhy, se kterými se lze setkat i v dnešní době.

Jsou to některé vápnomilné rostliny, původem z karpatské nebo panonské oblasti. U Tiché Orlice na Hrádku se vyskytuje alpská růže (šípek), dále lze najít ostřici chlupatou, udatnu lesní, oměj, kakost a vlčí bob. Tyto byly zároveň představeny na diapozitivech. Upozornil na výskyt teplomilné vegetace v slepých ramenech a tůňkách, na sprašové nánosy na náspech železniční trati a přilehlém okolí v oblasti Brandýsa nad Orlicí a Chocně.

Zmíněny byly i záplavy (povodeň 1997) a jejich vliv na život a tvář údolí. To vše se promítlo do proměn území a následně do jeho využívání lidmi. Závěrem byl rozebrán vývoj krajiny podél řeky a dopad rozšíření stezek a současných cyklostezek, silnic a kolejí. Jakmile se Pavel Kovář blížil výkladem současnosti, začaly se vkrádat vzpomínky na minulá léta, které vyvolaly pestrou mozaiku veselých příběhů početných přítomných spolužáků, kamarádů a pamětníků.

Nynější profesor Přírodovědecké fakulty UK v Praze, RNDr. Pavel Kovář prožil dětství v nádražní budově, to je mezi kolejemi, pod zalesněným vrchem Kubincova kopce, nedaleko toku Tiché Orlice. Od mládí mu tak hřištěm byly louky, paseky, les, studánky, řeka a neproniknutelná spleť hlohů, divokých růží, lísek, bříz a jasanů. Stálý styk s okolní přírodou zřejmě nevědomky začal formovat jeho budoucí profesní zaměření.

Široký souhrn příběhů, různých situací a a vzpomínek na dětství prožité v nádražní budově v Ústí nad Orlicí shromáždil v knížce Koleje vpředu, koleje vzadu, z níž bylo přečteno několik úryvků.

Líčí zde dva odlišné světy, kterých se stal účastníkem. Jedním byla rodina s bydlištěm na dosah města, druhým venkovský prostor se svým způsoben života, s chovem domácích zvířat a polními pracemi. V úvahách se vrací k omamným závanům sena, které se snad staly základními kamínky zájmu o botaniku.

Dále to byl i každodenní styk s organismy živé přírody, kterými zásoboval domácnost - ježek, ještěrky, žáby, akvárium v zavařovací sklenici, užovky šneci, mladí vrabčáci, kotě a dokonce kůzle, se kterým spával v postýlce. Noční dobrodružství tvořili lišajové, noční můry, světlušky a netopýři, strašidelné zvuky skřeků volavek, pískotu lysek a houkání sovy a neutichající koncert žab a šplouchání kaprů.

Tak končí příběh knihy botanika s podtitulem Dům, který nosím v sobě.

Reklama

Výběr článků

Načítám