Hlavní obsah

V Brně nebyli lvi? Nad knihou o srpnu 1968

Novinky, Jaroslav Štěpaník

Přišla mi pozvánka na černou kávu s "knižní přílohou" u příležitosti smutného až černého dne. Platí myslím pro každého Brňáka.

Foto: Jaroslav Štěpaník

Obálka knihy

Článek

Pozvání k návštěvě zaslal známý knihkupec a nakladatel Šimon Ryšavý. Zve do kavárny Pod hodinami na České 31 po celý den 21. srpna 2018 od 8 do 21 hodin. K černé kávě bude podána kniha „1968 v Brně nebyli lvi“.

Autorkou je novinářka, rodačka ze Šlapanic PhDr. Ing. Ludmila Sýkorová (1935-2013). Od roku 1962 byla redaktorkou Československé televize v Brně, v letech 1968-1969 nedlouho vedoucí redakce publicistiky a dokumentaristiky. Z ČT musela odejít, v Brně nenašla uplatnění, s rodinou se přestěhovala do Bratislavy, kde působila ve strojírenském podniku. Do Brna se vrátila v roce 2004, po roce 1989 publikovala především v novinách.

Knihu „1968 V Brně nebyli lvi“ považuji za cennou i nedoceněnou. Vážím si, že ji mám od vydání, od autorky podepsanou. Hodnota je ve faktografii, zejména pak brněnských události v kritických dnech po invazi. Autorka je přibližuje články z brněnského tisku s doprovodem obrazového materiálu. Nejde o osobní vzpomínání, ale o profesionální dokumentární text „mapující události, jak se udály a byly reflektovány tiskem v našem městě”.

Paní Ludmilu jsem poznal po jejím návratu do Brna. Svůj osobní příběh svěřila Paměti národa, a vybízela mě k témuž. Nebyl by tak nosný. V době, kdy byla respektovanou žurnalistkou, jsem po skončení školy v roce 1968 jako absolvent byl na vojně. 21. srpen byl pro mě jako pro mnohé osudovým dnem, který jako mnohé zasáhl neblaze do následujících let.

Lvů se v srpnu 1968 nedostávalo u těch, kteří řídili stát a vládnoucí stranu. Lvi byli na ulicích, i těch brněnských. Několik dní. Než ti v čele selhali. Lvi vyšli na náměstí a ulice Brna ještě za rok v situaci již beznadějné. Byli by lvy ti dnešní v nejvyšších funkcích za obdobné situace? Lépe věřit či doufat, že taková nenastane, historie však svědčí spíš o opaku. Pro život nezbytný optimismus zápasí se skepsí.

Osobní byla autorka jen v úvodu knížky. „Myslila jsem si, že po okupaci „bratry“ z pěti států už nikdo, kdo má svědomí, nemůže vstoupit do KSČ. Mýlila jsem se. Svědomí má asi moc malou váhu. Jim přece šlo „jen“ o kariéru a máme je všude…“  Byl jsem stejně naivní. Nerad bych však soudil všechny, kteří do strany v normalizačních letech vstupovali. Někteří chtěli udržet či vykonávat práci, k níž byli kvalifikováni. Byli i ti, kteří se snažili pomoci. Poznal jsem několik, kteří mi v nesnadných časech otevřeli možnost publikovat. Přesto zaráží, jak ti, kteří za normalizace úspěšně rozjížděli vlastní profesní kariéru, rychle a plynule přešli po sametu. Většina normalizačních straníků zasula členství hluboko do podvědomí. Jiní zcela smazali, jako by minulost včetně vlastní vůbec neexistovala. 

Knihu L. Sýkorové by měli přečíst zejména ti, kteří okupaci nezažili. U pamětníka nutně evokuje i roky následující. Snad by ta káva, nabízená letošního 21. srpna na České Pod hodinami měla být pro lepší upamatování podávána neslazená, hořká.  

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám