Článek
Za zkamenělým Svatošem
Za poslední doubskou vilkou vcházím do lesa na stezku kopírující asfaltku. Zasněžená krajina v zimní trojkombinaci bílá, černá a šedá má svůj půvab. Cílem je bývalý královský hrad Loket, mezistanice Svatošské skály.
Pod skalní útvar na levém břehu Ohře se dostávám přes zavěšenou lávku. Pověst vypráví o zkamenělém svatební průvodu, jehož hlavním aktérem byl Hans Heiling. Protože Čechům v němčině, která tu převažovala, nebylo nic svaté, začali mu říkat Svatoš.
Svatoš se hodlal oženit, na tom by zase nebylo nic tak zvláštního, ale na jeho milou měl zálusk i sám rohatej. A i když měl Jeníček svaté jméno, bylo mu to žulu platné. Ďábel se naštval a výsledkem jsou cvičné lezecké stěny nad řekou. Nevěsta teď dostává po léta zabrat od více mužských, než si kdy dokázala představit. A po Honzovi zase lezou holky.
Pevnost nad Ohří
Dějiny má hrad přenáramné, věznil nejen krále, ale o obyčejné civily. Mne sem přivedly dvě věci, meteorit zvaný Purkrabí a muzeum mučení.
Kus nebeského poutníka, železného meteoritu, je hned za dveřmi místnosti v přízemí Hejtmanského domu. Nejedná se o originál, i kameny mají imitace. Prý jde o zdejšího správce, kterého pro jeho krutost proklela žena. Z věže je dobrý výhled, ale fotit se moc nedá.
Přes nádvoří rovnou do kobek mučíren. Ale to ještě minete postavičku pidivajzlíka Gottsteina, je to prý vládce loketského podzemí. Má dokonale vyleštěnou bradu a na podstavci hromádku mincí. Volně ložené peníze, které nikdo neukradl, to tu ještě nebylo. Asi proto, že má v ruce obuch.
V přítmí, u kobek, je dobrá zvuková kulisa. Sténání, jek, křik, bušení - namátkou z předvedených praktik - natahování na skřipec a zápis z mučení, jak při daňovém přiznání mi to připadalo. Zazdění ženy za živa. Palečnice, španělské boty, pálení žhavým železem, uvěznění v kládě, zkrátka co si člověk na člověka vymyslel. Otevřeno je na Lokti celoročně.
