Hlavní obsah

Tanec je v podstatě něco neuvěřitelného, je to jako lék, říká Veronika Merglová

Novinky, Martina Sihelská

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Mladá. Štíhlá. Krásná. Sympatická. To vše napadne člověka při setkání s dvaadvacetiletou Veronikou Merglovou z Černošína, kterou tamní obyvatelé znají jako hasičku, tanečnici, vedoucí kroužků a různých workshopů. Prostě, všestranná mladá dáma, která je hodně vytížená.

Foto: archiv Merglová

Veronika Merglová se svou mladší sestřičkou.

Článek

Jste tak všestranná, kolik vlastně a jaké kroužky vedete?

Momentálně se věnuji dětem v rámci tanečního kroužku, který je určen předškolákům až dětem ze čtvrté třídy. Dříve jsem zde vedla sportovní kroužek pro děti z 2. stupně ZŠ, ale od toho jsem z časových důvodů upustila. Také se připravuji s kolegyněmi dětem v rámci Workshopů s přespáním, které děláme v rámci nějaké příležitosti. Jinak se věnuji dospělým v rámci cvičení, na které chodí maminky od dětí, mladé holčiny, ale také ženy středního věku. Velkým hitem se nyní v rámci cvičení staly Trampolinky,  na které se týdně hlásí kolem dvacítky žen. Tvořím i předtančení na plesy.

Jak dlouho to děláte a proč?

S tanečním kroužkem mi pomáhá moje maminka Hanka, která je vlastně příčinou toho, proč tančím já. Díky ní jsem začala tančit na tachovské ZUŠ pod vedením Ireny André, poté jsem tančila Standardní a Latinskoamerické tance pod vedením Hanky Cimburkové a naposledy jsem tančila v plzeňské taneční skupině Diamonds dance group pod vedením Dominiky Metličkové. Jsem tvůrkyní několika předtančení, choreografií.

Tanec je v podstatě můj život. Tanec je v podstatě něco neuvěřitelného, je to jako lék. Tanec dokáže vyléčit kdejaký problém a vykouzlit na tváři úsměv. Aspoň na té mojí. Musím říct, že jsem opravdu vděčná za své rodiče, protože mě do teď podporovali ve všech mých tanečních i netanečních aktivitách, a to je hrozně důležitá věc – podpora, motivace, hnací motor. A nejde jen o práci s lidmi – naučit někoho tančit, ale i o práci sama na sobě. Rozvíjet se, učit se, zdokonalovat se.

Ale abych se vrátila k tanečnímu kroužku. Máme celkem 15 dětí. Děti jsou šikovné a tvárné, mají velkou fantazii. Práce s nimi je úžasná, protože jejich úsměv je velkou odměnou a motivací pokračovat. Děti už mají za sebou také svá první vystoupení, např. na pouti v Černošíně, tančily seniorům, maminkám. Už jsou to téměř ostřílení tanečníci. Podobně se věnuji i dospělým, ti chodí třeba na Zumbu.

Kterou z aktivit máte nejraději?

Mám ráda vše, co dělám, jsem živel. Nemůžu dělat něco, co mě nebaví. Šest let jsem také dělala požární sport a moderování akcí. Dnes už to dělám jen rekreačně, ale pořád je to něco k čemu se velice ráda vracím. Nemůžu říci, že bych něco dělala nejradši. Miluji tanec, miluji párový tanec, miluji ty chvíle, kdy se člověk vznáší po parketu. Je to krásná dřina. Cvičení je pro mě něco u čeho získám sílu, vybiji energii a posílím tělo i mysl. Když tančím s dětmi, vracím se do svých dětských let a vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsem já byla v jejich pozici a ještě jim mohu kus toho – vlastně – svého já – předat.

Nelze vyzdvihnout jednu aktivitu. Všechny mají něco do sebe. Nicméně musím podotknout jednu věc – a to hodně důležitou – vše je o lidech, kterými se člověk obklopuje, kterými se nechá vést. Já musím poděkovat městu Černošínu a TJ Sokol Černošín.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám