Článek
„V současné době k nám dochází dvacet dobrovolníků, kteří si s pacienty povídají, hrají společenské hry nebo jim třeba předčítají,“ říká Tereza Mangl, koordinátorka dobrovolníků z Uherskohradišťské nemocnice. „Zvláštní skupinkou jsou mezi nimi canisterapeuti, tedy lidé, kteří zprostředkovávají pacientům léčebný kontakt se svými psy,“ doplnila.
Trochu unikátní dvojici v této skupince dobrovolníků tvoří Renata Poláková se svým hendikepovaným synem Petrem. Ti mezi nemocné docházejí už dva roky, a to vždy minimálně jednou za týden. Společnost jim přitom dělají jejich dva pejsci-Beník a Lelinka, které rodina zachránila z útulku a z množírny.
„Zkoušku složil i Péťa a jak potřebuje v životě pomáhat téměř ve všem, tady všechno zvládl a může pod dohledem zákonného zástupce vykonávat canisterapii. Je moc spokojený, když může pravidelně docházet do „práce“ a být užitečný. Čas i námaha se nám okamžitě vracejí v podobě radosti a dobré nálady pacientů,“ popisuje s úsměvem na tváři Renata Poláková.
Polákovi se nejčastěji pohybují na Oddělení následné péče Uherskohradišťské nemocnice, kde je hned po příchodu velmi srdečně vítá i zdejší personál.
„Na našem oddělení je řada lidí, které už nikdo nenavštěvuje. Příbuzní buďto nemají zájem, nebo tito lidé už žádnou rodinu nemají. Na návštěvu canisterapeutů a jejich pejsků se proto nesmírně těší. Je hezké sledovat, jak jim zvířátko vykouzlí úsměv na tváři a zase vrátí chuť do života,“ popisuje své zkušenosti primářka oddělení Lenka Kroupová.
Jako pomocnou psychoterapeutickou metodu využívá Uherskohradišťská nemocnice canisterapii přibližně pět let, ve světě se ale rozvíjí už bezmála půl století. „Psí návštěvu vítají zejména geriatričtí pacienti. Pejsek nabízí přátelství, lásku, pocit vzájemné potřebnosti, ale třeba i hmatovou stimulaci-lidé se s ním rádi pomuchlají, pomazlí, přitulí. A pejsci si nevybírají, nezáleží jim na vizáži ani na diagnóze,“ dodala primářka Kroupová.
Během svých návštěv zažili Polákovi už celou řadu momentů, na které nezapomenou. V drtivé většině jsou jejich zkušenosti pozitivní, najde se ale i několik kuriózních zážitků. „Jednou jsme například přišli za paní, která se nás vyptávala na to, kolik nás pejsci stáli, kolik toho sežerou a tak podobně. Nakonec nám došlo, že si myslí, že jí je chceme prodat,“ vyzradila jednu z perliček svého působení Renata Poláková.
„Oproti ostatním dobrovolníkům, kteří si sem chodí popovídat, nebo třeba číst, máme tu výhodu, že se můžeme za ty naše pejsky schovat. A ti umí úplně přirozeně otevírat lidská srdce, máme to pak mnohem jednodušší,“ uzavírá Renata Poláková. Ona sama na své a synově práci nevidí nic zvláštního, skromně říká, že jsou zkrátka takoví „obyčejní“ dobrovolníci.
Kdo by měl zájem rozšířit řady dobrovolníků v Uherskohradišťské nemocnici, má příležitost. Veškeré informace jsou zájemcům k dispozici například na webových stránkách.
