Článek
Město Ústí nad Orlicí mělo kdysi právo hrdelní, tudíž také mistra popravčího, i když písemný záznam o jakékoliv popravě se nedochoval. Přesto s vykonavatelem katovského řemesla lidé pohrdali, a proto jeho obydlí bylo z města vyobcováno na louku před vstupem do Vlčího dolu. Bylo to zarostlé údolí, které se stalo útočištěm vlčích smeček, takže se místní lidé této oblasti i z tohoto důvodu zdaleka vyhýbali.
V roce 1768 bylo hrdelní právo zrušeno a tím i katovna. Obecní kat však měl povinnosti obecního pohodného, což obnášelo likvidaci zdechlin včetně úklidu ulic města a odpadu z domů. Tak se automaticky jeho chalupa začala nazývat Rasovka (Rasovna).
V roce 1863 podle dochovaných záznamů zde žilo 51 obyvatel, kteří se navíc živili zabíjením psů a koní a odvážili se i na lidi. Často bylo slyšet, že tam někoho oloupili a mnoho lidí zmizelo tajným způsobem. Lidé se kolem rasovny báli chodit, neboť se navíc stala útočištěm nekalých živlů, takže rvačky byly na denním pořádku.
Po smrti obyvatel chalupy tajemné místo koupil kovář z Kerhartic a krátce v těchto končinách měl kovárnu. Bylo to však místo, kde tak říkajíc "visí něco ve vzduchu". Nakonec, snad ze strachu, vše prodal. Dlouho marně sháněl kupce, až vše vyřešilo město.
Aby zavládlo bezpečí, rasovna byla zbořena a srovnána se zemí a místo, kde stávala osázeno javory. Nyní se tam říká Pod javory.
Kdo chce toto místo navštívit, po příjezdu na hlavní nádraží v Ústí nad Orlicí pokračuje doprava přes železniční přejezd do Kerhartic, kde přejde přes most k autobusové zastávce Pod lesem a vydá se po silnici zpátky asi 200 metrů směrem k Ústí nad Orlicí. Vpravo od cedule na stromě Pod javory pokračuje po žluté turistické značce, která ho dovede k Rasovně a dále celým Vlčím dolem.
Tato procházka půvabnou, jakoby léty nedotknutou krajinou má však i svá úskalí. O tom ve vzpomínkách vypráví houbař, který v 80. letech minulého století navštívil přilehlé řetovské lesy. Když v odpoledním soumraku vystoupil z hustého lesíka, stanul před cedulí s upozorněním "Pozor - past na vlka". Za jámou zakrytou chvojím v úleku si představoval zelená světélka vlčích očí. Zapomněl na houby a co nejrychleji hledal cestu z lesa ven. Bylo to v období, kdy z Polska do Orlických hor přeběhli vlci a dostali se až do místního lesa.
Takže ti, kteří mají rádi atmosféru poznamenanou dávnými událostmi a skrytým tajemstvím, mohou podniknout procházku těmito místy za podvečerního soumraku, kdy nastupuje pocit stále přetrvávajícího zla, kdy z úzkostí obezřetně budou sledovat tmavá křoví lemující strmé svahy a chvět se při každém zašustění či neznámém světélku.
Po chvílích napětí cesta má při návratu šťastné vyústění na rušnou silnici vedoucí k nedaleké restauraci Mendrik, kde se dá po psychickém vypětí dobře nad chutným občerstvením na vše nedobré zapomenout.
