Článek
„S Pepou Hájkem jsem se seznámil na jam session u Františka Solaře na jeho zahradě v Holešově asi tak před pěti lety, zahráli jsme si spolu, panáčka slivovice jsme popili - a bylo nám dobře,“ říká Josef Pavelka, kterému přátelé přezdívají Bažík a který už nějak přesídlil z Prahy do rodného Zlína.
„Po pětačtyřiceti letech života v Praze jsme se se ženou přestěhovali do Zlína, kde máme svůj vlastní byt. Oba jsme již v penzi a v Praze to bylo už finančně neúnosné, protože jsme bydleli v domě, který byl restituován. Žena je ve Zlíně velmi spokojena a já v podstatě taky,“ říká věhlasný hudebník, který v současné době hraje v Big Bandu Felixe Slováčka, v Bohemia bandu a v kapele J. J. Jazzman.
Josef Bažík Pavelka, který vystudoval hru na pozoun na konzervatoři v Kroměříži a později také skladbu u Harryho Macourka, se stal už v roce 1968 jedním z vítězů soutěže o Mladého jazzového sólistu do pětadvaceti let, který pořádal Československý rozhlas pod záštitou Karla Krautgartnera.
Poté prošel několika jazzovými soubory. Na začátku sedmdesátých let založili s klavíristou Luďkem Švábenským a Jurou Hlavou kapelu Strýci a začali doprovázet Josefa Laufra, Milana Chladila s Yvetou Simonovou a potom Helenu Vondráčkovou, se kterou natočili také desky u Supraphonu. Se Strýci natočil také instrumentální album Víno, zelí, zpěv. V roce 1974 se stal členem doprovodného orchestru Karlu Gotta, ale současně nastoupil do Tanečního orchestru Československého orchestru a Jazzového orchestru Československého rozhlasu.
„Byl to vlastně jeden orchestr, který jeden týden točil popové a taneční písničky a další týden jazz. Dirigovali Josef Vobruba a Kamil Hála. Byl to fofr. Musel jsem se různě uvolňovat na zájezdy s Karlem Gottem a vzhledem k tomu, že to bylo denní zaměstnání, tak to bylo leckdy složité. No ale ustáli jsme to a v roce 1982 - po smrti Josefa Vobruby - přišel Felix jako kapelník a dirigent a hrajeme spolu dodnes,“ vzpomíná Josef Bažík Pavelka, který se v minulosti podílel i na celé řadě nahrávek jako vokalista.
S úctou vzpomíná na textaře Zdeňka Borovce: „Byl to nesmírně vzdělaný a hodný chlap. Málokdo ví, že byl také sborový zpěvák a zpíval v padesátých letech s orchestrem Zdenka Bartáka. Právě pro ty zkušenosti zpěváka uměl napsat text, který takzvaně šel do pusy. Měl cit pro krátké a dlouhé hlásky, frázování a rytmus - proto jeho tvorbu považuji za bezchybnou. Vždy věděl v převzatých písních, o čem jsou, a když se mu to nezdálo, udělal z toho jiný příběh - a podle mého názoru často lepší, než ten původní. Léty jsme se sblížili, a když jsem ho přišel poprosit o text, neodmítl, i když věděl, že to nepůjde na desku a že na tom nic nevydělá. Zkrátka formát. Mnohokrát ho zdravím tam nahoru, zvláště když slyším ty neumětelské texty dnešní doby.“
