Článek
Rudolfinum se řadí mezi výjimečné budovy v Praze svým umístěním, architekturou, historií i současností a zajímavé komentované prohlídky pro veřejnost to jen potvrzují.
Zanedlouho, 7. února 2020, uplyne 135 let od slavnostního otevření budovy pojmenované na počest korunního prince Rudolfa, na jejímž počátku byla iniciativa Böhmische Sparkasse (České spořitelny), nejstaršího peněžního ústavu na území Českého království, založeného v roce 1825 a vize oslavit 50. výročí vzniku prestižním víceúčelovým kulturním domem, který v sobě spojí galerijní a koncertní část.
Realizace trvala osm let (1876-1884), prostavěla se v dnešních cenách miliarda korun, ale výsledek stál a stojí za to. Porota složená z významných architektů své doby vybrala projekt dvou funkčně rozdělených částí - koncertní a galerijní - Josefa Zítka a Josefa Schulze.
Průčelí koncertní části se zvýšeným přízemím, oddělené od dalších pater kordonovou římsou, orientovali architekti na jih - do dnešního do náměstí Jana Palacha, které však v současné podobě přímo volá po zkulturnění.
Fasáda je rozčleněna jónskými sloupy a zakončena balustrádou zdobenou vázami a plastikami významných hudebníků. Shodnou výzdobu fasády pak architekti použili i na galerijní část budovy, jejíž severní fasádě dominují monumentální nárožní věže.
Od Vltavy se vchází do rozlehlé dvorany Rudolfina. Její monumentální prostor lemuje 25 arkád. Slavnostní schodiště uprostřed vede do galerie s funkčně prosvětlenými stropy na osvětlení sbírek.
Po otevření se Rudolfinum stalo sídlem Obrazárny (zřízené Společností vlasteneckých přátel umění, předchůdce Národní galerie), hudební konzervatoře a Uměleckoprůmyslového muzea. Zhruba po roce, 4. ledna 1896, se zde uskutečnil historicky první koncert České filharmonie. Program tvořily skladby Antonína Dvořáka, který se zhostil role dirigenta.
Uplynulo 22 let a vše bylo jinak. Po vzniku Československa v roce 1918 se hledaly důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění a volba padla na Rudolfinum. Adaptace budovy pod vedením architektů Václava Roštlapila a Rudolfa Kříženeckého trvala s přestávkami do roku 1932. Značné se změnila funkce prostor a vzhled interiérů všech částí. V dnešní Dvořákově síni bylo například v první fází zarovnáno podium s koncertním sálem, později došlo i k odstranění varhan.
V dalším desetiletí se původní funkce Rudolfinu vrátila. Paradoxně se tak však stalo v době Protektorátu Čechy a Morava. Úpravy provedené v letech 1940–1942 navrátily prostory koncertního sálu původnímu účelu, i když hlavně pro Německou filharmonii, která v Čechách působila do roku 1945. Česká filharmonie se vrátila v roce 1946 a o sídlo dělila až do rozsáhlé rekonstrukce v 90. letech 20. století s Akademií múzických umění a hudební konzervatoří.
V roce 1989 byl komplex prohlášen kulturní památkou. Poté došlo na celkovou rekonstrukci, ale také zřízení nového technického vybavení atd. Nad vším dohlížel tým arch. Karla Pragera s cílem co nejvíc respektovat původní koncepci.
Od roku 1992 vládnou Rudolfinu opět múzy, jimž bylo od prvopočátku zasvěceno.
