Článek
Búrové, potomci holandských sedláků opouštěli po britské anexi Kapsko mimo jiné proto, že Angličané netrpěli otrokářství, ale jejich vztah k domorodcům na nových územích nebyl primárně nepřátelský. Búrové obsazovali volnou půdu a domorodci, bojovní Zuluové, kteří sami získali své území vytlačením a vybitím původních kmenů, na ně podle chuti útočili. Někdy se Búrové ubránili, jindy byla celá karavana (obvykle asi 500 lidí) pobita.
Vyjednávání
Piet Retief, vůdce Voortrekkerů, byl předvídavý muž. Aby zamezil neustálým krádežím dobytka ze strany domorodců a tahanicím o pozemky ze strany Búrů, vyhledal v únoru 1838 náčelníka kmene Zulů. Chtěl s ním sepsat smlouvu a území získat legálně. Jenže náčelník Dingane - a přiznávají to sami Zuluové, byl psychopat, později popravený vlastními lidmi, Retiefovu delegaci pro jistotu zavraždil.
Búrové, marně čekající na návrat Pieta Retiefa, s obavami sledovali, jak do kraje proudí stovky bojovně naladěných Zulů. Vyslali posla pro pomoc a v polovině prosince dorazil Andreas Pretorius se svým komandem. Zkušeným zrakem odhadl kritickou situaci, zabránil panice a reorganizoval vozy do kruhu.
Útok
Ráno 16. prosince 1838 zaútočilo na 468 Búrú asi 12000 Zulů. Domorodci, ozbrojeni oštěpy, štíty, luky, šípy měli i ve srovnání s jednorannými předovkami Búrů obrovskou převahu - Zuluové dokázali vystřelit za minutu až deset šípů. Výhodou Búrů byl delší dostřel, množství připravených pušek a – malé námořní dělo. Pretorius věděl, že Zuly musí udržet mimo dostřel luků. Jednoranky Búrů, podporované občasným výstřelem houfnice, nakonec dokázaly první nápor odrazit. Morálku Zulů pak zdecimoval protiútok Pretoriova jezdectva.
Během dopoledne zorganizovali náčelníci boční útok (s podobným výsledkem) a později odpoledne se na opačné straně opevnění pokusili ještě o průlom přes řeku. Její příkré a erodované břehy v podstatě znemožňovaly válečníkům řečiště opustit, zatímco se na ně zezadu tlačili další. Druhý útok se zastavil, když po výstřelu z děla zahynula podstatná část náčelníků a třetí pokus už byl jen holým masakrem. Při třetím útoku už byly ztráty domorodců tak obrovské, že podle dobových svědectví "řeka zrudla krví nepřátel".
Ten den padlo na 3000 Zulských bojovníků. Búrové měli několik zraněných, žádné padlé a bezejmenný přítok řeky Buffalo dostal jméno Bloed Rivier, Krvavá řeka.
Později byly nalezeny ostatky Pieta Retiefa, v jehož sedlové brašně zůstala signovaná smlouva, začínající větou: "Neznámé místo v Natalu, 4. února 1838...", kde Dingane písemně uzavřel s Búry smlouvu o přenechání hospodářské půdy a neútočení.
Odpouštějme!
V roce 1994 se zhroutil režim apartheidu a Nelson Mandela byl zvolen prezidentem. Jedna z jeho prvních cest vedla k památníku na Bloed Rivier. Vyzval ke vzájemnému odpuštění a 16. prosinec, den bitvy u Krvavé řeky, vyhlásil státním svátkem Dne Smíření.
Blízká budoucnost ukáže, jestli zvítězí ideály, za které Mandela a de Klerk získali Nobelovu cenu míru, nebo zda se dočkáme dalších Krvavých řek.
