Příchod května byl spojen se stavěním staročeských májů aneb Májové tradice našich předků

Bývalo často prestižní věcí, aby máj na návsi byl vyšší, než měli v sousedních obcích. Někdy měl v koruně velký věnec z chvojí a místní chlapci pořádali soutěž, kdo se odváží vylézt k němu a přinést z věnce stuhu.

Mládenci pak celou noc museli májku bedlivě hlídat, protože chlapci ze sousední obce se pokoušeli věnec z máje pod rouškou tmy ukrást, což by přineslo hanbu celé vsi po celý příští rok.

Kromě těchto obecních májů, které se stavějí na návsi, vztyčují někdy ještě dnes mládenci menší májky – vyzdobené břízky – před domy svých dívek.

Nejstarší známý doklad o stavění máje je z roku 1422, kdy za postavení máje dostal hoch odměnu, a to ruku děvčete.

Prvního května nad ránem bylo také v některých krajích zvykem vysypávat chodníčky lásky. Pěšinky z písku, vápna, pilin, otrub nebo kukuřičného šustí, spojily domy zamilovaných dvojic. Mnohdy tak vyšlo najevo, co mělo některým očím zůstat utajeno a bylo pěkně „veselo".

Na rozloučení, mé potěšení, postavím pod okny máj!

Aby věděli falešní lidi, že jsem já chodíval k vám.

(Karel Jaromír Erben, z Klatovska).

Bývalo zvykem, že první květnovou neděli obcházeli chlapci s májkou jednotlivá stavení a děvčata jim dávala dárečky. Pak se všichni sešli na návsi nebo v hostinci a májová veselice, které se kdysi říkalo Kytka, mohla začít.

Organizace taneční zábavy se ale mohla ujmout i děvčata. Obešla domy s májíčkem - stromečkem na dřevěném talíři, na který jim sousedé dávali peníze, aby bylo čím zaplatit muzikantům za pronájem sálu i za občerstvení. Této oslavě se říkalo Věneček podle zeleného věnce, které daly dívky před hospodou přicházejícím chlapcům. Pak je požádaly, aby chlapci věnec zavěsili nad dveře.

Měsíc květen je pod vlivem planety Venuše, ta je pojmenovaná podle bohyně lásky, štěstí, jara a milostné poezie. Nikdo už nikdy nezjistí, zda to byla římská Venuše, řecká Afrodita, slovanská Lada či nějaká jiná bohyně lásky, která vedla ruku Karla Hynka Máchy, když psal proslulé verše:

Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj...

A protože trocha poezie nikoho nezabije, vžil se v Praze hezký zvyk nosit v prvomájový podvečer k soše romantického básníka kytičku květů. Při té příležitosti se milenci zastaví pod rozkvetlou třešní nebo břízou, protože, jak praví lidová moudrost, dívka na prvního máje nepolíbená do roka uschne. Májové oslavy tedy nebyly jen záležitostí vesnice, ale pronikly i do měst. Známé jsou například tradiční jarní studentské slavnosti – majálesy.

Zdroj: knižní archiv Česká tradice, Církevní rok a lidové obyčeje (Vlastimil Vondruška) a internet