Článek
Jsou mimořádné události, které vstoupí navždy do historie města. Takovou byl bezesporu příjezd filmařů, kteří v dubnu roku 2014 točili ve městě a okolí scény pro film Já, Olga Hepnarová. Bylo to podruhé, co si filmový štáb vybral Ústí nad Orlicí. V 50. letech minulého století se v ulicích města a u Tiché Orlice natáčely scény pro film Kasaři.
Scény pro film Já, Olga Hepnarová se natáčely v Polsku, na Slovensku a v Česku, kdy zhruba třetina záběrů je z Ústí nad Orlicí. Film zaznamenal první úspěchy 11. února 2016 na 66. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale v sekci Panorama a 18. března na Febiofestu. Dále ho čeká promítnutí na čtrnácti filmových festivalech po celém světě. Od 24. března bude uveden do kin v ČR.
V Ústí nad Orlicí byl promítnut již 21. března v předpremiéře, které se účastnili zástupci filmového štábu, a to Tomáš Weinreb a Petr Kazda (režie a scénář), produkční a střihač Vojtěch Frič, architekt scény Alexander Kozák, výkonný producent René Kořenář, vedoucí produkce Jakub Špiroch a vedoucí castingu Kamila Vlachová.
Pro místní se stala předpremiéra významnou kulturní akcí, o čemž svědčilo zcela vyprodané Roškotovo divadlo. V hledišti zasedli i četní komparzisté z řad obyvatelstva a členů divadelního spolku Vicena. Všichni netrpělivě čekali na známé tváře i místa, kde se natáčelo. Z interiérů to bylo prostředí bývalého textilního závodu Perla 01 a bývalého skladu Jednoty v Nygrínově ulici, z exteriérů ulice Kostelní a Husova, les u osady Na Americe a sráz na Andrlově chlumu pro pád trabantu.
Doprovodnou akci tvořila výstavka v původně zanedbaných prostorách skladu Jednoty, kde se natáčely záběry v instalované prodejně potravin. Nyní byla budova zrekonstruována na školící středisko Společnosti OG Soft a fotografie jsou s minulou historií objektu významnou upoutávkou vstupní haly.
Další bohatou přehlídkou z natáčení byla řada fotografií umístěná ve vestibulu Roškotova divadla, které se těšily velkému zájmu příchozích.
Na závěr akce byl promítnut česko-polský film Já, Olga Hepnarová, který představuje skutečnou událost, při níž 10. července 1973 v Praze mladá dívka úmyslně nákladním autem zabila osm lidí čekajících na ostrůvku na tramvaj, dalších dvanáct zranila, z toho šest těžce. Stala se tak 12. března 1975 poslední popravenou ženou na území ČSSR.
Ve filmu v černobílém provedení, které vyzdvihuje pochmurnost děje, se pak odvíjí sen - nebezpečný, drsný, končící tragédií. Olga nezná pocit radosti a závidí druhým štěstí. Je sama, nenávidí lidi. Přeje si smrt a zároveň se jí bojí. Smutné dny se kupí, jakoby měly v sobě předurčení tragického konce. Hrůzným vyústěním děje je reálný moment, kdy se fyzicky zhroutila a k oprátce ji museli doslova dovléct.
V besedě tvůrci filmu rozebrali podstatu jednotlivých záběrů: Pravou podstatu se nikdy nedozvíme. Každý podle své mentality si musí určit, zda je vražedkyně či oběť nešťastného života.
